Jdi na obsah Jdi na menu
 


15. 11. 2011

Reemigrace ze Střelínska 1945

 Osidlování českého pohraničí československými státními příslušníky a zahraničími krajany probíhalo už od května 1945. V červenci roku 1945 byl při ministerstvu vnitra zřízen Osidlovací úřad následně pak další úřad: Fond národní obnovy. Fond národní obnovy dostal na starost správu zkonfiskovaného majetku, Osidlovací úřad měl vypracovat plány osídlení pohraničí. Znovuosídlení českého pohraničí bylo největším přesunem obyvatel v českých zemích . Osidlovací úřad vyslal do zahraničí k českým krajanům tzv. dosidlovací komise. Ty měly za úkol pořídit seznamy potencionálních reemigrantů. Koncem září a počátkem října 1945 byly zpracovány došlé přihlášky zájemců o půdu. Osidlování pohraničí probíhalo zpočátku převážně živelně. Nedbalo se na to, aby přesídlenci z jedné oblasti se opět usídlili pohromadě.obrazek00003.jpg

I na Střelínsko ve Slezsku došla zpráva o možnosti reemigrace do Československa. Úvahy o návratu zpět do Čech vyvolávalo protichůdné názory.

V roce 1945 přijeli do Husince a verbovali, aby se naši lidé vrátili do Čech. „Nechte všechno Polákům, v Čechách dostanete všechno, co potřebujete.“ Táta také verboval. - Táta se byl s několika jinými v Čechách podívat, kam by se mohli naši lidé přistěhovat. Už tenkrát slyšel, jak si (čeští) osídlenci ve vnitrozemí povídají: „Lidi, pojďte honem zabírat hospodářství. Přijdou sem Poláci a ti kradou.“ - To už se tátovi nezdálo. Ale když sám verboval, nemohl pak couvnout. Husinecká delegace se tehdy snažila pro naše lidi zajistit potřebný počet usedlostí Ale než transport přijel, byly vybrané usedlosti obsazené rodinami z vnitrozemí. (B.H.)“ - z knihy Edity Štěříkové – Země otců.

V Husinci byly připraveny soupisy Čechů, kteří se chtěli vrátit zpět do „země otců“. Organizátorům se nedařilo zajistit slibovaný transport do Čech. Do poslední chvíle se čeští obyvatelé Střelínska rozhodovali, zda se vystěhují do Čech.

My jsme byli tři bratři. Dva padli a já jsem zůstal. Já jsem přišel domů – byl jsem doma asi měsíc. Táta mi povídal, že pojedeme do Čech. Já povídám: „Nech je! Zůstaneme tady“. Ale když pak ti Poláci kradli, kde co bylo! Když jsem byl ve válce, měl táta Poláka. To byl takový flink. Když jezdil s koňma do lesa, tak je vždycky řezal. Schválně. Zbytečně. Můj otec mu jednu flák´ a povídlal: „To se nedělá! Už nedostaneš bič do ruky. Ty koně nepotřebujou bič.! Ten Polák potom ty svoje krajany hecoval, ať jdou vykrádat k nám. Ty tam vyváděli!

Stejně jsem povídal: „Já ani nemám chuť stěhovat se do Čech. Já jim v Čechách tak moc nevěřím“ (My jsme totiž jezdívali přes Kladsko na hranice. Tam se kšeftovalo s cigaretama.) Někteří zatím už navozili svoje věci na nádraží. Byl poslední den a poslední noc, druhej den že se pojede. Soused Braha povídá tátovi: „Tak co, Viléme, ty nepojedeš?“ On říká: „Ale Gustav, tomu se nechce.“4.jpg

O půlnoci mne táta vzbudil a povídá: „Tak co, pojedeme, nebo nepojedeme?“ Já povídám: „Tak když chceš, to víš, bude nám krepko stejně.“ A povídám: „Tak vstanu, vezmu klíče a oddělám od vozů kola.“ My jsme měli dva gumáky a tak jsem sundal kola a osy jsem odšrouboval. Všecko jsem naložil a zapřáhli jsme koně.

Na naší usedlosti jsme už měli Poláka. Polák to už měl připsané, my bychom tam byli stejně jak žebráci. On se přišel jen najíst. U nás se najed´a když se najed´, šel mezi kamarády a tam chlastali dál. A vy dělejte.

Polák spal, ani nevěděl, že se stěhujeme. Ráno vstával a povídá: „Co se děje? Buďte tady, nikdo vás nevyhání!“ To už jsem hlavní věci odvezl. Pak už jen zbytek. Já jsem mu řek´: „Heleď, jedu na nádraží, jestli chceš ty koně. Když ne tak je prodám na nádraží.“ Koně jsme nesměli vzít s sebou. Jenom mrtvý inventář. Ale ani nábytek, nic. Tak šel Polák s sebou. Ten starý kůň, kterého jsme měli už osm let, ten se pak jen otáčel. Tomu to nebylo možné. Tomu se od nás nechtělo! (Ten druhý byl cizí, jednoho koně totiž Rusové tátovi vypřáhli a dali mu za to slepého).

Tak jsme to tam naházeli, zavřeli a vlak měl okolo večera jet. Už se stmívalo. Já říkám: „Ty, my nejedem!“ Otevřel jsem vagón a – my stojíme a vlak je pryč! Tak asi čtyři vagóny zůstaly stát. Poláci je odvěsili. Když jsem viděl, že stojíme, utíkal jsem na nádraží k výpravčímu. Tam transport ještě stál bez těch čtyř posledních vozů. Tak jsme na ně uhodil. Oni: „Tak vám tam přisuneme čtyři jiné, ale tyhle vagóny nesmějí jet přes hranice!“ Tak jsme museli všecko ještě ze čtyř vagónů přeložit. Byla půlnoc než jsme vyjeli. Pak jsme jeli směrem Náchod. (G.D.)

Ženy s dětmi a staří lidé byli převáženi přes hranice nákladními auty a autobusy.

My jsme jeli nákladním autem. My – máma, táta a já a ještě jiní. To bylo v listopadu. A zima! To mrzlo! Tak nás vezli do Náchoda. Tam jsme v nějaké škole přenocovali. Někteří, kteří měli malé děti, jeli autobusama, jiní jeli vlakem. Co jsme si mohli vzít s sebou to jsme navozilo na nádraží, aby to dali do vagónů. Tam to naložili a muži tam zůstali, že pojednou s sebou. Pak tam čekali, až vagóny budou plné, až se to rozjede (A.D.) - Edita Štěříková – Země otců.

K přesídlení Čechů ze Střelínska mohlo dojít díky pomoci Američanů. Američané byli ochotni zapůjčit vlak z Mezilesí do Střelína a zpět bez posádky a bez lokomotivy. Poslední vlak byl v Mezilesí 17. listopadu 1945. Je nutné okamžitě jednat. Veškeré přípravy byly provedeny během jediného dne. 12. listopadu vyjíždí z Prahy do Náchoda tříčlená komise (Hedvika Petráková – vedoucí repatiační záchytné stanice v Náchodě, Josef Němeček ze Zahraničního ústavu a tlumočník četař asp. Jan Jelínek).

... Zatímco krajané horlivě a s jakýmsi fanatismem připravují všechno na cestu, balí a začínají svážet na nádraží pod vedením čet. asp. Jelínka a krajana Černého, zatímco krajan Dušek připravuje celkové seznamy, sbírá výprava nejnutnější případy pro okamžité přestěhování a odjíždí na Mezilesí pro vlak... V kopcích nad Kladskem uvízl autokar s rozsypaným ložiskem... Němeček pokračuje v cestě na Mezilesí vlakem... V Mezilesí se Němeček sešel s Američany a jejich velitelem kapitánem M. D. Isrinem... Kapitán Isrin představil Němečka vedoucímu místního záchytného tábora polského repatriačního úřadu a za asistence člena tajné policie pojednával přejezd hranic. Představitel Bezpecienstwa prohlásil, že tuto akci je nutno považovat za evakuační, proto je ji nutno ihned zarazit a jednat s polským vyslancem v Praze a případně s Varšavou. V nastalé debatě, při které se apelovalo na vztahy slovanské, politický moment, kdy dokonce Američan Polákům zdůraznil, jakou službu dělají Čechoslováci Polákům – a zadarmo! A dokonce dotvrdil: „A nezapomeňte, že i my vám pomáháme. A jak!“ Polákova odpověď: „Pomáhejte nám, pomáhejte, za dva roky budeme pomáhat my vám“, se hluboce dotkla Američana a silně se promítla do dalšího jednání. Člen tajné policie nakonec slevil na to, že vyřídí věc telefonicky.

Střelínská schůze polských šoltésů se usnesla na kopromisu. Krajané mohou vzít veškerý movitý majetek s výjimkou dobytka a hospodářských strojů... Střelíští zatím svážejí a svážejí. Prší vytrvale.

Přijíždíme do Střelína v noci. Déšť ještě neustal. Avšak práce valně pokročily zásluhou sl. Petrákové, která vzala z Náchoda kromě autokarů nákladní auta, a ta jsou významnými pomocníky při svážení. Petráková zatím transportuje vytrvale ženy a děti do Náchoda.

Protože Američané nakonec dali k našemu transportu své vojáky, vojáky armády, která nic nepotřebuje, která má nadbytek, z něhož rozdává, měli Poláci ve Střelíně tak mimořádnou podívanou a touhu sblížit se s muži oplývajícími cigaretami a konzervami, vlastnícími žvýkací gumu, že i stěhování Čechů ustupovalo do pozadí a probíhalo v klidu....

Pohněte člověkem zakořeněným do půdy. Hladina české aglomerace je mohutně vzdutá. Houževnaté úsilí stěhovací je doprovázeno neustálými spory, zda stěhovat, či nikoliv. Jsou, kteří nedůvěřují – a z nich se stále udrolují další rodiny a přicházejí žádat o zařazení do transportu. Věru není snadné tento element organizovat a je třeba s mnohým se smířit. Proto také, přesto že mělo být vagonování skončeno dopoledne, protáhlo se daleko přes poledne. Ovšem, jestliže je nutno čekat na polskou lokomotivu plných 12 hodin, vyplněných marnými urgencemi, neztrácí se vlastně čas.

. Konečně přijíždí lokomotiva, odjezd ve 2,25 hod.,hladká cesta a k 9. hodině je již transport v Mezilesí...

Bylo krásné ráno. Sluníčko svítilo, jakoby žehnalo vracejícím se poutníkům. V blízkosti Náchoda naši bratři vystoupili. Mnozí poklekli a s radostí vzdávali díky Pánu, že se vrací zase domů. … Dojetím se mi vryly slzy do očí. Nejenom mně, ale i mnohým jiným. Nastoupili jsme opět do vlaku a jeli směrem na Stříbro. Ve Stříbře vlak zastavil, vše bylo vyloženo z vlaku.....

. Dojeli jsme až do Stříbra. Ve Stříbře to zastavilo. Řekli: „Všechno ven!“ A pak: „hledejte si!“ Část, která chtěla jet na Mariánky, jeli dál. To byli většinou řemeslníci.

Část básně:

. nám to bylo jako sen,3.jpg

že jsme z toho pekla ven.

Čtyři dny jsme jezdili,

na Stříbře jsme skončili.

Do teď jsme měli velkou radost,

na Stříbře se stala veliká žalost.

Pro jeden díl bylo místa dost

a druzí měli zlost.

Smiloval se jeden pán,

přijel osobně do Stříbra k nám:

Kteří nemáte tu bydliště,

pojďte k nám, dostanete místo jistě.

Jaká radost, jaká žalost!

Sekery nám vypomohly,

co ty tamty provinili …..


 

Když výpomocný kazatel Jan Jiříček v Mariánských Lázních dostal zprávu, že se reemigranté stěhují do Tří Seker, hned se tam rozjel a už 26. listopadu 1945 hlásil seniorovi Otterovi do Plzně:

Protože v sobotu jsme dostal zprávu, že již se začínají stěhovati repatianti ze Slezska do Tří Sekyr, byl jsem včera odpoledne s br. Pavlíčkem ve Třech Sekyrách. Nejdříve jsme navštívili Ing. Petrlíka, ředitele továrny ve Třech Sekyrách, abychom se informovali, jak budou tito repatianti v této továrně zaměstnáni a v jakém počtu.... Potom jsem mluvil se spojovacím důstojníkem ruské armády, která má na starosti přesídlení těchto lidí, a tem mi sdělil, že již jest v Sekyrách 150 – 160 rodin... Na návsi jsem mluvil s několika rodinami, které právě skládaly z nákladního auta své věci..... Celkem pěkně česky mluví, ale většinou neumí česky psát ani číst. ….“ Edita Štěříková – Země otců

Tři Sekery, Krásné, Tachovská Huť dostali nové obyvatele. Potomky Čechů, kteří ve Slezsku zanechali hlubokou stopu – založili vesnice: Husinec, Horní, Dolní a Střední Poděbrady … Pro naše otce, dědy, pradědy … bylo Slezsko rodným domovem. Od listopadu 1945 otevřeli osídlenci ze Slezska novou kapitolu pohnuté historie svých předků, stali se jedním z pilířů novodobých dějin Třísekerska. Tvořili kompaktní skupinu nových obyvatel tohoto kusu země.

Opisy textů: kniha Edity Štěříkové "Země otců"

Fotografie: archiv M. Wingralová