Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. 9. 2013

Tři Sekery za velkou louží

 

Tři Sekery - vesnice v západočeském pohraničí. Spolužáci ve škole v Mariánkách se nám smáli: „Tři motyky, ha, ha, ha!“ Časem si zvykli. Když jsem se odstěhovala do Dvora Králové a přišla na první zdravotní prohlídku, závodní doktor pokládal otázky: „Vaše rodné jméno?“ „Podhajská“ „Bydliště?“ „Tři Sekery.“ „Jak?“ „Tři Sekery,“ opakuji. „Ošetřující lékař?“ „Doktor Starý.“ „Kde má ordinaci?“ „Velká Hleďsebe.“ Chvilka ticha, závodní doktor lehce padá pod stůl. „Jak jste to říkala?“ „Velká Hleďsebe.“ „To fakt existuje?“ Při další návštěvě jsem se už představovat nemusela, zůstala jsem v paměti. A já o té své rodné vesničce mluvila ráda, všichni během krátké doby věděli, kde jsem žila. Bezstarostná doba dětství, her, prvních lásek, no žila jsem tam ráda a chtěla jsem tam žít i dál, ale život to zamotal trochu jinak a já jsem odešla do jiného kouta Čech. img_0013--2-.jpgAle kořeny jsem zapustila ve vesnici, která svého času byla na konci světa. Vždyť pozorovat slunce jak zapadá za Dylení, to se přece jinde nedá! Krásné lesy plné hub, i když tenkrát před mnoha lety, byl vstup do pohraničních lesů značně omezen. Cedule: „POZOR! Hraniční pásmo, vstup zakázán!“ nás velmi limitovala. A to nemluvím o elektrickém vedení a ostnatých drátech, které celé tehdejší Československo svíraly po celém jejím obvodu.

Z různých ohlasů vím, že nejsem sama, kdo na tenhle kout rád vzpomíná, že i pro mnoho dalších bývalých obyvatel Třísekerska, je tohle místo nejkrásnější na světě a neváhají ho propagovat kdekoli a jakkoli se dá. Důkazem je i tahle fotka z USA, poznávací značka auta mluví za vše. img_0013--2-3.jpg

Na snímku Gerda Černá

Foto: archiv M. Knorková