Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. 1. 2010

Dojíždění do školy v zimě

Zimní dojíždění do školy

ObrazekTři Sekery v zimním období většinou netrpí nedostatkem sněhu. Obec leží vysoko, vítr profukuje po polích. A někdy sfouká vítr všechen sníh z luk a polí na silnici. Pak mají auta problém závějemi projet. Alespoň dříve ten problém měly. Když jsme jezdili v zimě autobusem do školy v Mar. Lázních, užili jsme si sněhu a zimy dost. Ráno jsme prokřehlí čekali na autobus. Ráno jsme většinou do školy odjeli bez problémů. To jezdíval řidič, který se jen tak nějaké závěje nezalekl. I když do Chodovské Hutě často nedojel. Huťské děti musely projít sněhovými závějemi, aby se dostaly do školy. Ještě horší to bylo odpoledne po vyučování. Boty byly od rána studené a často i promočené. Podupávali jsme u zastávky a trpělivě čekali na autobus, který měl obvykle minimálně 10 minut zpoždění. Někdy jsme čekali i půl hodiny, jindy i déle. Někdy jsme se spoje nedočkali vůbec. Školní autobus jezdil do Tří Seker přes Krásné. Kráseňáci se domů dostali bez problémů. Sekerské děti a především děti z Hutí na tom byly hůř. Autobus vyjel z Krásného na Sekery. Přijel k první závěji, u ní řidič zastavil, otevřel dveře a řekl nám, že dál nejede. Vzali jsme tašky, zachumlali se do bund, kabátů, navlékli rukavice a čepice a vyšli do nepohody. Od Krásného k Sekerám se závějemi brodil had dětí i dospělých. Nejhůř na tom byl ten v předu, prošlapával cestu, ostatní se brodili v jeho stopách. Vítr nepříjemně foukal, mráz štípal do tváří, taška s učebnicemi byla těžká. Domů jsme došli celý promrzlí. Ale ani tam jsme se hned neohřáli. Rodiče také teprve přicházeli z práce a tak kamna byla studená. Sundali jsme mokré věci a snažili se je usušit. Cestou v hlubokém sněhu nám sníh napadal do bot, tam roztál a boty byly mokré. Jejich sušení bylo nejnáročnější a často nám ani pořádně nevyschly. Obrazek


Jednu zimu (byl to rok 1970), to jsem chodila do deváté třídy, napadalo hodně sněhu. Sekery byly úplně zaváté. Byl pátek, ten den jsme na autobus čekali marně. Ani z jedné strany, ani od Drmoulu ani od Krásného do Seker žádný autobus nedojel. Hned první autobus v 5 hodin ráno zapadl u továrny v Sekerách, tam blokoval cestu i pro ostatní dopravu. Od Krásného k Sekerách ležela kilometr dlouhá přes metr vysoká vrstva sněhu. Ten den jsme do školy nejeli. Celé dopoledne do Seker neprojelo žádné auto. Na pomoc musela přijet armáda z Klimentova. Vojáci svou technikou sníh vyfrézovali. Mezi Krásným a Sekerami vznikl dva kilometry dlouhý bílý tunel, ve kterém se nemohla míjet dvě auta, jedno muselo část cesty vycouvat zpět a uvolnit cestu druhému.

Obrazek

Jak jsem už říkala, chodila jsem zrovna do 9. třídy a náš třídní učitel Pavel Liška se nás sněžil co nejlépe připravit na přijímací zkoušky na střední školy. Rozhodl se tedy, že budeme mít v sobotu vyučování navíc. Jezdili jsme každou sobotu na doučování z matematiky. Samozřejmě se nám v sobotu do školy nechtělo, obzvlášť když jsme ve škole nebyli ani v pátek. S Hankou jsme si říkaly, jak se nám do školy nechce. Říkaly jsme si: „Bylo by fajn, kdyby zítra taky nejel autobus.“ „Teď ale už asi sněžit nebude,“ konstatovaly jsme. Obloha už byla krásně modrá, vítr ustal. Dostaly jsme nápad: „Víš co, my tu cestu zase zahrneme“, řekla jedna z nás. „A jak?“ „No půjdem na ty závěje a budeme na cestu shazovat ty obrovské hroudy sněhu co tam leží.“ Perfektní nápad! Jdeme na to! Chodili jsme od hroudy k hroudě a shazovali je dolů na cestu. Měli jsme co dělat. Byly těžké. Ale naše touha nejít do školy byla silnější, už se nám podařilo nahrnout zpět na silnici nějaký sníh. Najednou jsme zaslechli auto. „Musíme se schovat, ať nás nikdo nevidí!“ Schovali jsme se za sněhovou bariéru. Auto zastavilo u hromady sněhu, kterou jsme na silnici vytvořili. Řidič vystoupil. Byl to Walter Dorn. Rozhlíží se dokola a nadává. „Kdo to udělal? Co to je za nápad! No počkej, jestli tě chytím!“ Hrozí pěstí kamsi do vzduchu. Nikoho nevidí. Jsme s Hankou schované, ani nedutáme. Pan Dorn nasedá do auta a snaží se závějí projet. Podařilo se mu to. Auto mizí v dálce. „Radši půjdeme taky domů,“ rozhodujeme se. Odcházíme k domovům. „Tak zítra ve škole,“ loučíme se. V sobotu ráno odjíždíme do školy. Přicházíme ke škole. Dveře jsou zavřené. Před školou stojíme jen my – přespolňáci, ostatní byli doma. Učitel zrušil vyučování kvůli nám. Předpokládal, že se do Mariánek nedostaneme. Obrazek

 

 

 


 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Zima 1970