Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. 12. 2013

Kameny

 

 

O tom, že na Kamenci byla pravděpodobně falešná americká úřadovna nastražená na zájemce o ilegální přechod Československé hranice, jsem slyšela od svého strejdy Gerharda v roce 2005. Začala jsem hledat další informace, které by jeho domněnku potvrdily. Zdrojů o akci Kámen je jen poskrovnu, vždyť i obvinění posledního žijícího aktéra Evžena Abrahamoviče padlo teprve v roce 2013. O zkušenosti s falešnou hranici Eleonory Holešovské natočil reportáž David Vondráček a byla uvedena na Reportérech ČT 18. 11. 2013. Do nastražené sítě u Tří Seker se dostali i odbojáři Vincenc Koutník a Rudolf Hájek. Jejich osudy jsou zachyceny v knize: Volavčí sítě. Po stopách třetího odboje od Luďka Navary a Miroslava Kasáčka. Mgr. Jiří Bárta ve své diplomové práci: Odbojář Vincenc Koutník, Jeho činnost a proces před státním soudem, cituje Koutníkův popis události na Třísekersku. Odbojáře Vincence Koutníka (1911 – 2007) vyznamenal v roce 2002 prezident Václav Havel Medailí za hrdinství.

 

Z diplomové práce Mgr. Jiřího Bárty o odbojáři V. Koutníkovi ocituji především tu část, která se týká plánování přechodu hranice a jeho výslechu u domnělých Američanů:

„….Lidé, kteří s režimem nesouhlasili nebo nechtěli zůstat pasivní, volili odchod do zahraničí nebo se zapojili do odbojové činnosti. V jihozápadních Čechách začala působit odbojová skupina Dr. Hřebík, na Bystřicku pak v létě 1948 vznikla její odnož. Koutník měl ještě z války schované zbraně. Byl svobodný a bez závazků, proto se vstupem do odboje dlouho neváhal....

Netušili ale, že se na jejich činnost zaměřila Státní bezpečnost, tajná státní policie, která byla úkolovaná přímo aparátem KSČ a která stíhala a vyšetřovala trestné činy proti státu v hospodářské a politické oblasti. Činnost StB směřovala proti tzv. „vnitřnímu nepříteli“, tedy politickým odpůrcům režimu. ..... Činnost některých odbojových skupin byla částečně či zcela vyprovokovaná StB, která těžila z činnosti rozsáhlé sítě tajných spolupracovníků (agentů, informátorů, rezidentů a důvěrníků), kteří se za odbojáře vydávali. ….

Agenti šířili zprávy, že mají možnost převádět lidi do zahraničí. Právě kvůli tomu měl Koutník s Hájkem zájem na spolupráci a chtěli se s domnělými odbojáři sejít. „Schůzku s námi chtějí v noci, protože se ve dne nemohou pohybovati,“ poznačili si agenti. ...

Schůzka agentů s oběma odbojáři se ale neustále odkládala. Na konci června agenti přece jen svolili, jen se setkání muselo konat na jimi určeném místě – v bývalém Pospíšilově mlýně. Hájek 30. června na schůzce prohlásil, že chtějí spolupracovat, ale že si je nejdříve musí prověřit. Uvedli rovněž, že mají zájem dostat se z Československa do zahraničí, ale pouze do americké okupační zóny v Německu. Zároveň se s agenty domlouvali na vytvoření nových falešných dokladů. Proto jim Koutník s Hájkem předali svoje fotografie.

K další schůzce došlo 25. července 1949. Kromě dvou agentů a Koutníka s Hájkem se jí účastnili i Chocholáč s Kulíkem. Koutník převzal vyhotovené doklady. Další schůzka byla nakonec přesunuta z 1. srpna o dva dny později. Ilegalisté se sešli v lese u Zvole. Podle agentů byli všichni po zuby ozbrojení. Místo toho, aby domluvili definitivní termín přechodu hranic, vysvětlovali si minulá nedorozumění.

Koutník sice projevoval určité podezření, ale Hájek jakékoliv pochybnosti odmítal. „Rozmlouval jsem mu to, ale on mi říkal, že jsem zbabělec.“ Přestože ze schůzky předčasně odešli, potvrdili později svůj zájem o převedení přes státní hranici do západní zóny Německa.

V srpnu zhoustla atmosféra, protože na Bystřicku došlo k zatčení několika osob. Referenti označení jako 518/61 a 518/40 se sešli s Chocholáčem, kterému 13. září sdělili, že Koutníka s Hájkem převedou přes hranice 16. září. V originální zprávě je i poznámka, že v této spojitosti bude provedena akce Kámen. Oba agenti pak předali ilegalisty k odvozu v „diplomatickém autě“.

 

 Akce Kámen (Kameny)

O akci Kámen (uvádí se též Kameny) se dozvíme nejen ze vzpomínek přímých aktérů, ale i z archivních pramenů. „Pro Státní bezpečnost se tyto akce staly výtečnou možností k provokaci, „výrobě“ a odhalování nepřátel režimu,“ míní historik Karel Kaplan.

Publikace „Třetí odboj v Československu“ dokonce označuje akci Kámen za nejdrzejší formu provokace komunistické Státní bezpečnosti. StB ji používala proti těm občanům, kteří chtěli ilegálně překročit československé státní hranice směrem na západ. StB vytvořila falešné hranice při skutečné hranici se západním Německem a agenti StB převáděli přes tuto hranici vybrané osoby. Aby byla iluze dokonalá, čekali na uprchlíky za „hranicemi“ agenti převlečení za německé celníky a důstojníky americké okupační armády. Místo vysněné cesty do americké okupační zóny v Německu však byli emigranti po důkladných výsleších vraceni z různých důvodů zpátky do Československa, zatýkáni a souzeni. Podle historiků se aktéři akcí Kameny na svých obětech dokonce obohacovali a někdy dokonce inscenovali akce z vlastního rozhodnutí. Jsou doloženy i vraždy ze zištných důvodů.

Podle badatele Adolfa Rázka byly podobné akce s fingovanou hranicí sehrány už v létě 1948 v okolí Všerub u Domažlic. Za jejich autora považuje velitele Krajského velitelství StB v Plzni Josefa Stelzera - Stehlíka. Poznatky hovoří o tom, že akce měly v kompetenci oblastní úřadovny StB v Karlových Varech, Plzni a Českých Budějovicích a 3. oddělení IV. Sektoru velitelství StB.

Historik Kaplan původní myšlenku připisuje ústředí politického zpravodajství, které chtělo zamezit útěkům do zahraničí. O akcích podle něj věděly špičky státní bezpečnosti a zpravodajství J. Veselý a Š. Plaček, později i ministr spravedlnosti Š. Rais. Kaplan odhaduje konec podobných provokací na polovinu roku 1951.

Přesný ani pravděpodobný počet obětí akce Kámen není znám. Příkazy si zainteresování většinou předávali jen ústně. Určit nejdou ani všechna místa, kde byly fingované přechody prováděny. Podle mnohých svědectví se ale akce rozrostla do velkých rozměrů.

Kádroví příslušníci StB nebo jejich tajní spolupracovníci v roli převaděčů za úplatu nabízeli zájemcům zprostředkování přechodu do americké okupační zóny Německa. Ten pak inscenovali na smyšlené hraniční čáře v dostatečné vzdálenosti od skutečné hranice oddělující komunistické Československo od západního světa. „Při tom StB využívala noční tmy a neznalosti terénu převáděných osob.“

StB obvykle používala jeden ze dvou scénářů. Buď při přepadení skupiny nastrčení převaděči „jako“ uprchli do zahraničí, nebo bylo sehráno složité divadlo, při kterém uprchlíci narazili na „německou“ hlídku a následně byli předáni „americké“ vojenské kontrarozvědce (CIC). V aranžovaném výslechu pak byli nuceni prozradit něco ze své činnosti a dát kontakty na svoje spolupracovníky.

Druhou verzi scénáře si na vlastní kůži prožil V. Koutník. Díky jeho svědectví se dochoval detailní popis akce Kámen. Potvrzení o tom, že k akci Kámen v případu V. Koutníka skutečně došlo, najdeme i ze strany komunistické moci. „V poslední fázi činnosti Hájka a Č. Koutníka, kdy projevili zájem o odchod do zahraničí, podařilo se bezpečnostním orgánům vejíti s nimi do styku a zorganizovat pro ně údajný převod za hranice, který byl použit k jejich zatčení, aby se zabránilo případnému použití zbraní,“ zapsali do protokolu major Jaromír Šefrna a kapitán Jaroslav Brejník.

Tak začala neúspěšná Koutníkova cesta do emigrace. „V oznámenou hodinu přijela limuzína označená cedulkou CD a obsazená dvěma muži. Ti nám řekli, abychom si odložili zavazadla do zavazadlového prostoru a sami si sedli na zadní sedadla. Odjížděli jsme směrem na Prahu a Plzeň. Během cesty jsem si všiml, že nás sleduje jiný automobil. Na mně neznámém místě za Plzní jsme se dostali ke křižovatce tvaru ypsilon, kde náš automobil jel rovně a sledující automobil chtěl odbočit vpravo. Na křižovatce se oba vozy ocitly vedle sebe a ve sledujícím autě někdo rychle stáhl záclonku na bočním okně. Na tento moment jsem upozornil muže vpředu. Jejich ubezpečení, že je to běžný doprovod, který při takovýchto akcích využívají, vzbudilo jen další pochybnosti o celé akci,“ popsal V. Koutník transport k hranicím.

Po tomto incidentu pokračovali v cestě, sledovaní tentokrát už jiným motorovým vozidlem. „Asi po hodině jsme odbočili na lesní cestu, kde náš vůz zastavil a kde nám bylo sděleno, že dál budeme pokračovat pěšky s doprovodem, který nás převede až na státní hranici. Při vystupování z auta mi vypadl z kapsy kabátu revolver. Začal jsem po něm pátrat a na dotaz doprovodu, co hledám, jsem řekl, že zbraň. Ten však odpověděl: Nic nehledejte, už ji nebudete potřebovat. Nicméně jsem zbraň našel a opět si ji dal do kapsy kabátu.“

Na určeném místě už čekal mladší muž s tím, že Koutníka s Hájkem dovede k hranici. Hranici měli přejít v lokalitě Tři Sekery u Mariánských Lázní. „Asi po dvou kilometrech jsme skutečně došli k závoře, u které stáli z druhé strany dva uniformovaní „grenzpolicisté“. Náš doprovod jim oznámil, že jsme uprchlíci, které přivedl.“ Pohraničníci je česky vyzvali, aby odevzdali zbraně. Oba tak učinili.

Tito mladší muži vyšších postav, doprovázení oním člověkem, s kterým jsme k závoře přišli, nás dovedli do jakési dřevěné chaty bez označení, bez osvětlení. Podle jejich vyjádření se jednalo o služebnu.“ Podle Koutníka bylo v místnosti více lidí, někteří v německých uniformách, jiní v civilu. Tam byli znovu vyzváni k odevzdání zbraní, pokud ještě nějaké mají.

Jeden z mužů přítomných v místnosti jim pak oznámil, že je odvedou kousek dále do vnitrozemí na americkou úřadovnu, kde budou podrobeni předběžnému výslechu a zároveň jim budou vydány prozatímní doklady, které jim umožní pohybovat se po území Bavorska.

Americkým džípem jsme byli odvezeni asi dva kilometry lesem k nějaké osamocené zděné vilce, opět neosvětlené a neoznačené. Zavedli nás do haly a v přízemí nám předložili dotazník asi s pěti otázkami typu “kdo jsme, odkud jsme a proč odcházíme“. Po jejich vyplnění nám bylo oznámeno, že v krátkém čase budeme pozváni k podrobnějšímu výslechu. Skutečně po několika minutách přišel další člověk, který vyzval Hájka, aby ho následoval do prvního poschodí k výslechu. Já zůstal sedět dole v hale. Asi po 15 minutách odváděl průvodce Hájka dolů po schodech a mne vyzval, abych šel nahoru. Na schodišti jsme se potkali. Na moji přímou otázku: Ty už jsi hotov? vůbec neodpověděl, ani nenaznačil něco mimořádného. Byl to další moment, který zesílil mé pochyby,“ dodal Koutník další fázi stále více podezřelého přechodu.

V místnosti, kam jsem byl uveden, seděl v jednom rohu za stolem muž mezi třiceti a čtyřiceti lety, oblečený do americké uniformy, hodnost neznám. V protějším rohu, opět za stolem, seděl civilista, který později působil jako tlumočník z angličtiny do češtiny. Na stěně visel obraz prezidenta Trumana a pod ním fotka amerického vojáka v uniformě v plné zbroji. Já byl usazen u stolu s civilistou. Důstojník ze země zvedl láhev s nějakým, pravděpodobně alkoholickým, nápojem a přes tlumočníka mě vyzval k napití, protože prý musím být značně unaven. I když jsem odmítal, svoji nabídku asi ještě dvakrát zopakoval.“ V tom okamžiku se Koutníkovi vybavila Hájkova apatie, když se míjeli na schodišti. Když nápoj dál kategoricky odmítal, tlumočník lakonicky oznámil: „Tak to by stačilo, můžeme jít.“

 

Zatčení

Za dveřmi už čekalo několik mužů, z nichž jeden Koutníka převzal. Tomu bylo divné, že nikde nevidí Hájka. „Vyšli jsme ven, kde opět čekal džíp a ten nás opět odvezl zpět do té dřevěné boudy. Po vstupu do místnosti jsem byl okamžitě vyzván „ruce vzhůru“, znovu prohledán a spoután, normálně s rukama dopředu. Zároveň jsem vyslechl obvinění, že americké úřady mi neposkytují ochranu a útočiště, protože prověřením u čs. úřadu bylo zjištěno, že jsme pravděpodobně zločinci, a proto budeme vráceni na československé státní území. Byl jsem odveden zpět k hraniční závoře asi 20-50 metrů vzdálené, kde stáli uniformovaní vojáci. Po vyzvání, abych podlezl závoru, že ji nebude otevírat a já odmítl, došlo k prvnímu střetu.“

Po opakovaných výzvách se Koutník spoutanýma rukama ohnal a jednoho z vojáků zásahem poslal k zemi. Odpovědí mu byly údery pažbou. Pak byl odveden asi deset metrů od závor a „Jménem zákona Československé republiky zatčen“. Detailně zinscenovaný pokus o přechod hranic tak skončil zbitím, eskortou do Brna, nekonečnými výslechy a nakonec i soudem. I v tomto případě pak StB získané informace dál využívala při zatýkání dalších nepřátel režimu a k jejich odsouzení. ...

Celá diplomová práce Mgr. Jiřího Bárty z přečtení zde.

 

Spolupracovníci V. Koutníka a R. Hájka pojali podezření, že jejich cesta do exilu neproběhla podle plánu. Podezření padlo na ty, kteří cestu cestu přes hranice měli zajistit. Odbojáři se s dotazem obrátili na redaktora Josefa Kučeru, který působil v exilu ve Francii.

 

Opis dopisu odbojářů z Československa do Paříže, kniha Volavčí sítě – Luděk Navara, Miroslav Kasáček, str. 232:

7.3.1950

 

 

Pan

 

 

Josef Kučera

 

 

redaktor národního středu čes. živnost v exilu

 

 

23. reu du Bac, Paris 7e, France

Vážený pane redaktore,

předně Vás srdečně zdravíme z vlasti a obracíme se na Vás s následující prosbou.

 

 

Před časem dostal se nám do rukou Váš vánoční Národní střed čes. živnost v exilu č. 7, kde uvádíte, že zodpovídáte dotazy o závažných problémech jednotlivců v exilu, dále že přinášíte původní zprávy ze všech emigračních táborů v Německu. Proto máme na Vás prosbu, kdybyste byl tak laskav a vyšetřil mně bezpečně následující případ:

 

 

 

 

Na Českomoravskou vysočinu do prostoru okresu Tišnov, Bystřice n. Pertštejnem, Žďáru na Moravě, jezdí od března 1949 dva záhadní lidé, vydávající se za odbojové pracovníku a navazují s lidmi, o nichž jsou informováni, že mají protikomunistický postoj. Při těchto návštěvách nabízí, že přepraví každého bezpečně za hranice. 17. září 1949 měli přepraviti za hranice dva ilegální pracovníky a to Čeňka Koutníka a Rudolfa Hájka. Poněvadž máme důvodné podezření, že uvedené za hranice nepřepravili, je zde doměnka, že jsou to konfidenti STB. Máme proto velký zájem na tom, zda tito dva, Koutník a Hájek, jsou v Německu nebo ne. V případě, že by tam přepraveni nebyli, je jasné, že jsou to konfidenti a že je přepravili do kriminálu. Je to případ velmi závažný, neboť desítky našich dobrých lidí je s nimi ve spojení.

 

 

Zdroj: Mgr. Jiří Bárta Vincenc Koutník..., Volavčí sítě Po stopách třetího odboje autoři: Luděk Navara, Miroslava Kasáček,

Reportéři ČT - Falešná hranice

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kudy vedla cesta?

Marie, 2. 12. 2013 11:30

Uvažuji kudy mohli falešní převaděči své oběti vést. V. Koutník popisuje: Odbočili jsme na lesní cestu, kde automobil zastavil a dál jsme pokračovali pěšky. Asi po dvou kilometrech jsme došli k závoře. Dovedli nás do jakési dřevěné chaty bez označení, bez osvětlení. Odtud jsme byli americkým džípem odvezeni asi dva kilometry lesem k nějaké osamocené zděné vilce. Tolik zkrácený popis cesty. Falešní převaděči se jistě nechtěli vystavovat riziku, že jejich oběti poznají, že nepostupují na západ, je tedy pravděpodobné, že jejich cesta k falešné hranici začala někde u Sekerských Chalup nebo Jedlové. Převaděči uprchlíky přivedli na místo se závorou, to určitě nebylo na obyčejné lesní cestě, v úvahu tedy přichází cesta z Jedlové k Helmutově Kříži, nebo cesta z Malého Krásného na Kamenec. Pak měli jet cca 2 km lesem, opět to musela být udržovaná cesta, to by opět odpovídalo cestě od Helmutova Kříže nebo od Malého Krásného až se dostali ke zděné vilce (k věrohodnosti musel být vybrán „lepší“ dům, určitě musel být obydlený, aby opět nevznikly pochybnosti o léčce). Na bývalé fořtovně na Kamenci obýval předseda KSČ, takže i tohle byly příznivé okolnosti, aby dům byl k tomuto účelu využit. Jen se zamýšlím, jestli sousedé z protějšího domu o tomhle věděli nebo měli alespoň malé tušení, co se zde odehrává. Příznivá je i poloha Kamence tj. cesta vede přes les a osada i když je nedaleko hranic přece jen ještě dost daleko, aby ti co prohlédli, nemohli republiku opustit doopravdy.