Jdi na obsah Jdi na menu
 


26. 10. 2013

Liston

Liston, to je moc hodnej pes a mám ho moc rád. Ale taky si na mě někdy otevře hubu a odmlouvá. A jak to ovládá! Určitě líp než já.

Jednou nám z brigády našlápli dvanáctikilometrovou stopu. Když jsem se dozvěděl, že po ní nám běžet já, zježily se mi všechny vlasy na hlavě. Ale nedalo se nic dělat, musel jsem. Stopa to byla hrozná. Pes podal ohromný výkon a já jsem se taky snažil ze všech sil. Udělali jsme jí výborně. Čekali jsme odměnu, ale nikdo nám nic nedal. Řekl jsem si: „Když oni nestojí za nic, ukaž alespoň ty tomu psovi, že jsi lepší!“ No a dal jsem mu žvýkačku. Chvíli na mě čuměl a pak jen tak napůl huby sykl: „Ty seš hold ještě vůl, viď.“ Koukal jsem na něj jako blázen. Nevěděl jsem, že umí mluvit. A tak jsem mu na udobřenou otevřel konzervu. Slupl ji jako malinu, podíval se na mě mazácky jedním okem a pravil: „Dej mi ještě jednu a budu si myslet, že jsi docela dobrej kluk.“ Dobrá, jářku a dal jsem mu ještě jednu. Jenže ty konzervy byly moc mastný a on se po nich zdělal jak Amina. Ráno, když jsem v jeho kotci uviděl tu spoušť, naštval jsem se, donesl jsem mu rejžák a vodu. Povídám: „Tak tohle si brachu uklidíš sám!“ „Nejseš ty blbej? Máš vůbec rozum?“, byla jeho odpověď. „Já ti dám, hajzle jeden! Koukej to uklidit!“ „Mám tě na háku“, řekl a zalezl do boudy. Musel jsem to uklidit já. Všechno za něj musím dělat já. Ale stejně ho mám moc rád, protože pokaždé, když šlo do tuhýho, tak mi pomohl.

Jednou jsme byli v hraničním pásmu. Je tam v hlubokém lese nádherná, asi 30 metrů vysoká skála. Vyšplhali jsme na ní a dívali se kolem. Byl nádherný rozhled na hluboké pohraniční lesy. Tu se ozval vyzývavým hlasem: „Že nedoplivneš tak daleko jako já. Vsaď se.“ Vsadili jsme se. Každý plival třikrát. Nejdřív on, pak já. Doplivnul dost daleko. Chtěl jsem vyhrát. Naklonil jsem se hluboko vpřed. A v tom mi spadla brigadýrka dolů. Říkám mu: „Ty sis to vymyslel, tak pro ní půjdeš!“ „Nepůjdu!“, odsekl. A taky nešel. Dobrá, myslím si. Povídám: „Kdyby ses vys.... nemoh.“ A hned jsem dostal nápad. Šli jsme domů. Do žrádla jsem mu dal 20 tabletek živočišnýho uhlí. S lehkým srdcem jsem šel spát. Ráno se probudím a první moje cesta vedla do kotce. Tam mě čekalo ohromné překvapení. Uprostřed kotce leží hromada, Liston ji obchází jako svátost. Zase nade mnou vyhrál.

V zimě minulého roku jsme šli s Listonem lyžovat. Navrhl trasu a vyrazili jsme. Ve dvě odpoledne jsme projížděli okolo Chodovské Hutě a v půl třetí jsme už křižovali silnici před Krásnem. Rozhodl jsem, že si odpočineme. Smál se mi, že mě uhnal. Odpověděl jsem mu, že je ten nejškaradější pes, kterýho jsem potkal. Samozřejmě se strhla hádka, kdo je ošklivější. „Takhle se nedohodneme“, povídá. Ať rozhodne někdo jiný. „Dobrá“, souhlasil jsem. Sedli jsme si na okraj silnice a čekali, až někdo půjde okolo. Netrvalo dlouho a šel nějakej děda. A hned spustil: „Hej, vojáčku, ty máš ale hezkýho psa. Prodej mi ho, dobře ti zaplatím.“ Musel jsem dědka odehnat. Pak šly dvě dívky. Zazářil jsem a povídám Listonovi: „Teď poslouchej, ty frájo napudrovanej! Budeš se divit.“ Jenže jsem se divil já. Hned jedna z nich začala: „Jé ty jsi krásnej pejsek a celej černej. A ty oči!“ Liston se začal nakrucovat. A já zuřil. „Vstaň ty zdechlino chlupatá. Jdeme domů!“ Celou cestu se mi smál a já bych ho v tu chvíli nejraději ostříhal dohola, hajzlíka jednoho!

Jednou večer za mnou přišel Liston na cimru. Sedne si před mou postel, poškrábal se za uchem a povídá: „Ty, máš mě rád?“ „Proč se ptáš?“ „No chci to vědět.“ „K čemu ti to bude dobrý?“ „Tak ty mě nemáš rád. To jsem si moh myslet!“ „Kecáš blbosti. Mám tě rád.“ „Ale moc ne, viď? Jak moc mě máš rád?“ Roztáhl jsem ruce a ukázal jsem mu, jak moc ho mám rád. „Opravdu?“, podivil se. „Tak mi pojď uklidit kotec. Už dva dny jsi neuklízel.“

Jednou jsem se vracel z vycházky. Bylo po půlnoci. Jako obvykle ne ve stavu příliš střízlivém. Šněroval jsem po silnici od patníku k patníku. V každé kapse jsem měl pivo pro kamarády. Na rotu jsem s tím nemohl. Zašel jsem tedy k Listonovi, schoval jsem u něj do kotce pivo a povídám: „Pěkně to tady pohlídej, ať ho nikdo neukradne. Já se půjdu nahlásit, že jsem jako přišel a pak sem zajdu a vezmu si to.“ „Žádný strachy šéfe“, povídá on. Zahlásil jsem se, dostal jsem drobátko vynadáno, převlékl jsem se do pyžama a v tu chvíli jsem si vzpomněl na pivo. Vyskočil jsem oknem a valil se pro něj. Přiběhnu ke kotci a málem mi vypadly oči z důlků. Kotec otevřenej, Liston nikde a pivo taky ne! Kousek dál jsem našel prázdné lahve. Kterej z těch volů mi tohle zase provedl, myslím si a v duchu hledám viníka. Určitě někdo z psovodů, nikdo jiný se k Listonovi neodváží vkročit, natož mu něco sebrat. Vtrhnu na cimru a málem mě to povalilo. Všichni kluci byli vzhůru a chechtali se, až jim tekly slzy. Na mojí posteli trůnil pan Liston! Jako kdyby tam patřil od nepaměti. „Co tu děláš?!“, zařval jsem. „Teď právě sedím.“ „A kde je pivo?“ „Nevím.“ Teprve teď jsem si všiml, jak mu podezřele svítí oči. „Ty hajzle, že tys ho vychlastal!“ „Né.“ „Počkej, hned uvidíme. Vstaň a projdi se po cimře!“ „Nepůjdu, bolej mě nohy.“ To už jsem se naštval a vzal do ruky pohrabáč. „Tak ty nepůjdeš?“ „Jó, půjdu, ale polož ten pohrabáč.“ Položil jsem ho. On seskočil z postele a začal se procházet. Byl nadrátovanej jako prut. „Že se nestydíš, pes a takhle se ožrat. Koukej mazat spát!“ Kluci mi pak vyprávěli, jak přišel na cimru, vzbudil je a vyprávěl jim, jak jsem si k němu schoval takovou žlutou vodu v zelených flaškách. Byl zvědavej, co to je a vypil to. Prý dostal takovou sílu, že vypáčil dveře a šel se na mě podívat. Druhý den řval, že ho bolí hlava, nohy, no zkrátka, že ho bolí celý pes. „Vidíš, to máš za to.“ Smál jsem se mu. „Doufám, že už si piva ani nevšimneš!“ „Přísahám na psí kšíry, že ne!“ „Dobrá, a jsme zase kamarádi, že?“ „Jo“, a šli jsme ven.

 

Protože na autora těchto příběhů nemám kontakt a nevím jestli by souhlasil se zveřejněním svého jména uvádím jen jeho iniciály MH