Jdi na obsah Jdi na menu
 


25. 6. 2009

Na houbách

 

Na houbách

Během prázdnin jsem hodně volného času trávila s Lenkou (mě bylo asi 10 let, Lence osm). Bydlela nedaleko. Jedno sobotní dopoledne jsme se s naším tátou domluvili, že nás odveze do lesa na houby. Jel s námi ještě Béďa. Táta nás všechny tři posadil do traktoru a vyjeli jsme do lesa. Jeli jsme až za Kamenec. Tam nás táta vyložil, on půjde pracovat a v poledne nás vyzvedne a odveze zpět domů.Obrazek

Držte se Bédi, ať se neztratíte.“, řekl nám. Béďovi přikázal: „Dávej na ně pozor!“ Nastartoval traktor a byl pryč. Vzaly jsme košíky a vydaly se do lesa. Chvíli jsme hledaly houby, díváme se po Béďovi a nevidíme ho. „Musíme ho zavolat, ať se neztratíme.“, dumaly jsme. „Béďo, Béďo!“ křičíme. „Co tady řvete!“ ozvalo se za námi. „To nevíte, že se v lese nekřičí?!“ ptá se nás Béďa. „Když my jsme tě neviděly,“ říkáme mu. „Tak koukejte sbírat houby a nekřičte!“ zavelel. Chvíli jsme chodily po lese a Béďu jsme zase delší čas nezahlédly. „Tak ho zkusíme zavolat“, rozhodly jsme se. „Béďo!“ začaly jsme volat. „To vám musím pořád říkat, že v lese se nemá řvát!“ ozvalo se přísně za námi. Byly jsme rády, že jsme se neztratily. „No jo“ přitakaly jsme. „Tak už volat nebudeme, vždycky je kousek od nás, to on na nás dává pozor“ myslely jsme si. A už jsme ho opravdu nevolaly.Obrazek

Chodily jsme lesem, občas jsme našly nějakou houbu. Čas ubíhal, blížilo se poledne. „Musíme jít k cestě, abychom mohly jet domů“ dohodly jsme se. Vydaly jsme se směrem ke smluvenému místu. Jdeme, jdeme, ale žádné známé místo nevidíme. „Zabloudily jsme! Zavoláme Béďu! Béďo, Béďo ...“ křičíme obě společně. Kolem nás je ticho, nikdo se neozývá, nikdo nás nepeskuje. „Co budeme dělat? Kudy máme jít?“ Jsem starší rozhoduji: „Půjdeme tudy,“ vytyčuji směr naší další cesty. „A co když tady budeme bloudit pořád?“ ptá se Lenka. „Myslíš, že nás budou hledat?“ pokračuje. „Určitě, proč by nás nehledali?“ odpovídám. „A co když dojdeme až do Německa?“ ptá se Lenka dál. „Myslíš, že můžeme dojít až do Německa?“, znejistila mě svou otázkou. Chvíli jdeme mlčky. „Jsou tady divočáci?“ ptá se opět Lenka. „Asi jo“ odpovídám. „A co bys dělala, kdyby se tady nějaký objevil?“ pokračuje Lenka dál. „Asi bych vylezla na nějaký strom“ přemýšlím nahlas. „Já bych ho píchla kudlou!“ říká Lenka rozhodně a začne kolem sebe šermovat kapesním nožíkem s ulomenou špičkou. Jdeme dál mlčky. „A co když nás opravdu nenajdou“ začne zase Lenka. „Jdeme dobře? Jak víš kudy máme jít?“ útočí na mě svými dotazy. „Nevím, musíme narazit na nějakou cestu, ta už nás někam dovede!“ snažím se odpovídat bez známek strachu. Jdeme dál hlubokým lesem, nikde jsme nepotkaly človíčka. „Hele cesta! Půjdeme po ní!“ S lepší náladou pokračujeme dál po cestě. Ale ouha, domněnka, že každá cesta vede k lidem, vzala po několika stech metrech za své. Cesta se v lese začala ztrácet, až zmizela úplně. Vydaly jsme se na špatnou stranu. „Co teď? Kudy dál?“ Stojíme opět před rozhodnutím. „To tady zůstaneme?“ klade Lenka další otázky. „Ne, musíme přece někam dojít.“ Rozhoduji o dalším pokračování cesty. Vydáváme se dál, máme hlad a žízeň. Naše přesvědčení, že nás někdo najde se zmenšuje. „Hele tamhle řídne les!“. Díváme se obě k místu, kde les prosvítá. „Půjdeme tam, rozhlídneme se kde jsme.“ vydáme se s nadějí k onomu místu. Les řídne, už vidíme pole. Vycházíme z lesa, kolem nás lány obilí. Půjdeme po kraji lesa, třeba narazíme na nějakou cestu nebo někoho potkáme. Máme před sebou novou naději. „Tam, tam vidíš tu střechu!“ ukazuje Lenka. „Jo“ odpovídám s úlevou. „Půjdeme tam, zeptáme se kde jsme. Poprosíme o vodu, třeba nám dají i krajíc chleba.“ těšíme se. Jdeme směrem k vesnici. Už vidíme několik domů. Zrychlily jsme chůzi. Najednou se zarazíme. Kolem domu vidíme houf špinavých dětí. Odrazuje nás to, bojíme se. „Ne tam nejdeme! Pojď radši pryč! Tam nejdu, radši umřu žízní!“ říká Lenka. Míříme k cestě, která vede z vesnice. Jdeme dál. Míjíme ceduli s názvem obce. Vysoká – čteme. Tak my jsme ve Vysoké? Název obce nám nic neříká, stále nevíme kudy máme pokračovat. „Třeba dojdeme až do Chebu“ přemýšlíme. Před námi je rozcestí a ukazatel. Doprava směr Mariánské Lázně. Půjdeme do Mariánek, rozhodujeme se a pak do Seker. Máme před sebou zase nový cíl. Jdeme podél silnice, kde projíždějí auta. Co kdybychom zkusily nějaké stopnout, domlouváme se. Zkusily jsme stopovat. Brzdí u nás náklaďák. Otevírají se dveře. Holky kam jdete, nastupte si, vybízí nás řidič. Lezeme do vysokého náklaďáku. „Jsme ze Seker“, říkám řidiči. „Já tě znám, ty jsi Podhajská“, říká řidič. Radostně souhlasím. „Co tady děláte?“, ptá se opět. „Byly jsme na houbách na Kamenci a zabloudily jsme“ přiznáváme. „A to jste tam byly samy?“ kroutí nevěřícně hlavou. „Ne s Béďou a měl pro nás přijet táta“ říkám. „Víte co, já vás svezu až do Seker.“ rozhoduje se. Než jsme se nadály, auto zastavilo u hospody v Sekerách. „Tak holky vystupovat, pozdravuj tátu a do lesa už samy nechoďte!“ radí. Ale to už moc nevnímáme, známou cestou pospícháme domů. Obrazek

Když jsem přišla domů, maminka mě s úlevou přivítala. „Prosím tě, kde jste? A co Lenka, ta je taky v pořádku doma?“ ptá se. „Táta vás jel hledat do lesa“ pokračuje dál. „Kde jste chodily?“ U teplé polévky jsme vyprávěla naše zážitky. Slyším traktor. Táta jede. Přijel se podívat, jestli jsme se náhodou neobjevily doma. I on si oddechl, když mě viděl sedět doma v kuchyni. Znovu jsem vyprávěla jak jsme bloudily a jak jsme se dostaly domů. Obrazek

Do hlubokého hraničního lesa jsem opravdu radši sama nechodila, ani když už jsem byla starší, ale houby tam rostou výborné.