Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. 9. 2013

Paní Matúšová

 

Doputovala ke mně smutná zpráva – zemřela paní Matúšová, dožila se požehnaného věku, který se již přibližoval ke kulaté stovce, 97 je úctyhodný věk. Pokaždé, když jsem ji při mé návštěvě Seker potkala, vždy mě poznala, prohodily jsme spolu pár slov. Často zavzpomínám, když jsem k nim chodila na návštěvu za Lídou. U Matúšů byl vždy plný dům, Lída měla řadu sourozenců, asi bych si ani na všechny nevzpomněla. Lída byla nejmladší, měla řadu privilegií, ale přísní rodiče ji neodpustili její povinnosti. Pracovali v tehdejším Státním statku, měli na starost prasečí chlív. Občas jsem tam s Lídou zašla a sledovala, jak připravují krmivo pro prasata. Tehdy se ještě do prasečince vozily zbytky jídel z Mariánskolázeňských hotelů. Zbytky se smíchaly se šrotem, vodou a nevím čím ještě. Pan Matúš měl speciální vozík s otvory pro kbelíky, v nich se rozváželo žrádlo pro čuníky, to bylo spokojené chrochtání, když se jim naplnily žlaby. Občas jsme vepře o nějakou pochoutku připravili, to když jim přivezli fůru melounů, vybrali jsme i nějaký pro nás.p5280171.jpg

U Matúšů měli plno domácích zvířat: husy, slepice, prase a kozy – kozu a kozla, z jeho rohů jsem měla respekt, a že je dovedl používat, tomu věřte! Kozy a husy měla často Lída na starost. Kozy se vyváděly na pastvu k požární nádrži, to ještě nebyla takhle velká jako je dnes. Na louku se upevnil kolík, kozy se uvázaly a celý den se mohly pást. Lída byla často vyslaná, aby kozy dovedla domů. Chodívala jsem s ní, kozla jsme opatrně uvolnily a nechaly ho jít domů samotného. Matúšovi měli velkou kůlnu plnou sena, tam jsme si chodívaly hrát, ale nesměl to vědět pan Matúš, ten nás z kůlny hnal. Ale byl to zážitek, vylézt na trám a skočit do voňavého sena. Ale nejvíc jsme si užívaly, když jsme navštívily šatník Hedviky. Navlékly jsme si nějakou halenku, sukni, nazuly boty na podpatku, zmalovaly se rudou rtěnkou, na hlavu jsme daly závoj ze záclony a hned z nás byly princezny. Promenádovaly jsme se po domě, nosily nos nahoru, ale jen do té doby, než se ve dveřích objevila Hedvika. To bylo nadávek, co si to dovolujeme, proč jí ničíme její věci …. Hm měla pravdu, dnes se na to dívám jinak, ale tenkrát ….. pa150130.jpg

Než udělali Matúšovi stavební úpravy, měli vchod do sklepa v kuchyni. Na sklápěcích dveřích běžně stály židle, nebo i stůl, když chtěli jít do sklepa, všechno odsunuli, nadzvedli dveře, pak mohli sejít do sklepa. V kuchyni jedno malé okno, tím se dívali na rumiště po stavení, které stálo mezi nimi a Bláhovými. Na jaře tam, jako na jiných zbořeništích, kvetl podběl, který jsme sbírali do školy. V domě měli velký obývák, tam se ale běžně nechodilo, jen ve výjimečných situacích, běžný život se odehrával, tak jako tehdy ve většině domácností, v kuchyni.

Vzpomínám i na to, jak jsme s Lídou jezdily nakupovat. Ano jezdily - no možná to není to pravé slovo. Lída častokrát chtěla, aby mohla jet na kole, to ale nebylo běžné dětské kolo, bylo to kolo jejího tatínka, velké pánské kolo se trubkou. Lída se jakýsi prapodivným způsobem propletla kolem a opravdu na něm jela, tuhle techniku jsme zvládala i já. Lídu poslali rodiče do obchodu pro chleba, tenkrát se pekl velký kulatý tříkilový chleba. Byl krásně voňavý s propečenou kůrkou. Lída dostala zákaz, že kůrku nesmí jíst, ale nikdy jsme chleba domů celý nedovezly. Ten chleba byl tak voňavý, ta kůrka tak lákavá, a chutnala! Hned bych se do takové zakousla.

Jsou to dávno odváté vzpomínky. Teď, když jsem třídila fotky ze Seker, byly tam i fotky z předcházejících voleb a shodou okolní byla na všech zachycena paní Matúšová – pravidelný volič. Tyhle volby ale bohužel chybět bude.

Foto: Bedřich Podhajský