Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. 8. 2013

Pohádka o cestování


Letošní Zahradní slavnost jsem nemoha vynechat! Snažím se přijet každý rok, ale někdy to prostě nevyjde. I letos jsem byla zvána na jinou akci a řadu lidí jsem svou neúčastí zklamala. Rozhodla jsem se pro Sekery a ve čtvrtek v poledne jsem nasedla do vlaku, který mířil na západ. Pro vlak jsem se rozhodla kvůli velkému teplu, předpokládala jsem, že cestování v těchto klimatických podmínkách bude nejsnazší vlakem. Po dojezdu do Mariánek jsem věděla, že to byla správná volba i proto jsem chtěla jet zpět domů stejným způsobem. Jízdenku jsem si koupila ještě ten den v Mariánkách a měla jsem radost z poskytnuté slevy a těšila jsem se na zpáteční pohodovou cestu.

Ale přišla neděle, obloha kolem Mariánek se zatáhla černými těžkými mraky. Vlak měl jet několik minut před pátou hodinou odpoledne. Už na na svém odjezdu z Chebu měl desetiminutové zpoždění – no to se stává, žádná katastrofa. Vlak přijel, usadila jsem se a vyndala jsem notebook, chtěla jsem upravovat fotky ze Zahradní slavnosti, tak abych je mohla co nejdříve dát na stránky. Počítač se rozběhl, prohlížím si fotky. Zvednu oči, blíží se průvodčí, připravuji lístek ke kontrole. To ale průvodčí vůbec nezajímá, sděluje nám: „V Plané vlak končí, vystoupíte a do Stříbra  pro vás přijedou autobusy.“ Balím počítač, sundavám tašku a batoh ze zavazadlového prostoru, vystupuji z vlaku a přidávám se do davu čekajících na autobusy. Mimořádná událost, to se stává, toleruji, že je nedostatek informací, že autobusy ještě u nádraží nestojí, hlavně když přijedou a odvezou nás. Začíná poprchávat. Po chvíli čekání přijíždějí autobusy, snažíme se do nich dostat. Podařilo se mi sednout, paráda, mnozí další tohle štěstí neměli, podobně jako maminka s tříletým klukem v náručí. Nabízím jí, ať ho usadí na mě. Matouš se chvíli zdráhá, nakonec se usadí. Povídáme si spolu, vracejí se z puťáku. Malý neposeda, nebaví ho to už, stojíme tu kdoví jakou dobu, zaslechnu drobný ironický šťouchanec, kdosi se ptá: „To máme místo deštníku?“ Stále někdo přichází, kola se skládají do zavazadlového prostoru. Po více než hodině se rozjíždíme, ve Stříbře se vracíme do vlaku. Sedím v kupé s paní, ta nám sděluje, že nás čeká ještě jeden přestup: „Seděla jsem v autobuse za průvodčím, ještě je výluka z Plzně do Rokycan. „Ach jo! Hlavně když dojedeme,“ myslím si. A další překvapení! Stojíme na každé zastávce, ze Stříbra jedeme jako osobák. Nevadí, všichni se chceme dostat do cíle své cesty. Čekám, kdy se objeví průvodčí a bude nás informovat o vývoji cesty. Přichází až, když přijíždíme k Plzni. „V Plzni vystupte, do Rokycan vás převeze autobus,“ potvrzuje průvodčí nepříjemnou prognózu naší spolucestující. „Dojedeme do Prahy do desíti? To mi jede poslední vlak,“ obracím se již s drobnou obavou na průvodčího. „V pohodě,“ uklidňuje mě průvodčí. Natahuji se opět pro zavazadla, sundavám, vystupujeme, hledáme autobusy. Opět se všichni vtěstnáme do několika autobusů a vyjíždíme směrem k Rokycanům. Dál by to už mělo být dobré, myslím optimisticky. Autobusy najíždí na autobusové nádraží, k vlakovému musíme přejít po svých. Znova vyndat všechna zavazadla, smontovat rozebraná kola. Překonáváme vzdálenost z jednoho nádraží na druhé. V okolí není žádný pracovník ČD, aby informoval cestující, kteří to tady neznají nebo cizince, kteří jsou zcela dezorientovaní. Potkávám se se starší paní, která také nastupovala v Mariánkách. Pomáhám jí do vlaku, sedíme v jednom kupé. „To jsem si vybrala tenhle vlak, že nebudu muset přestupovat, jsem dva měsíce po operaci,“ povídá mi. Netušila, že to ten den ještě není poslední přestup, který absolvuje. Vlak se rozjíždí, jede svižně. To jsou pro nás pozitivní poznatky. S dvouhodinovým zpožděním přijíždíme do Berouna. „To už dojedeme,“ myslím si. „To stihnu i ten poslední vlak!“ V poklidu vyčkávám, až zazní píšťalka výpravčího a my se vydáme na poslední část cesty do Prahy. Ale ouha, zaslechla jsem něco o čtyřhodinovém zpoždění a týká se to našeho vlaku! Jak můžeme nabrat čtyřhodinové zpoždění, když už jsme kousek od Prahy a teď je zpoždění dvouhodinové? Podívám se na informační tabuli, svítí tam zpoždění 240 minut, rychle přepočítávám, to jsou skutečně 4 hodiny! To ne! Co teď? Pracovníci Českých drah mlčí. Uvažuji, že vystoupím a nějak dojedu buď autobusem, nebo taxíkem nebo jak? Celý vlak se vyprázdnil. Všichni čekáme na informace, ale nikdo nic neví. Ozývá se hlášení, že trať bude úplně uzavřena až do příštího dne do 13 hodin a náš vlak tady jízdu končí! „Ale co bude s námi?“ České dráhy vyhlásily bobříka mlčení. Po dalším vyhodnocování situace a hledání řešení, se z rozhlasu ozývá: „Před nádraží přijede náhradní autobusová doprava. Autobusy vás přepraví do Řevnice, odtud opět pocestujete vlakem."  Přijíždějí autobusy, tam stojí výpravčí a sděluje: „Za půl hodiny přijede rychlík z Českých Budějovic, ten odkloníme a pojede do Prahy, kdo pospíchá ať jede s ním. Vejde se tam kolem 200 lidí.“ Ptám se ho: „A to opravdu bude rychlejší než autobus a pak vlak?“ „Ano,“ odpovídá mi z Řevnice vlak pojede jako osobní, bude všude stavět.“ Odmítám tuhle variantu, beru zavazadla: „Co mi do nich přidali, že jsou čím dál tím těžší?“ Čekám až vyhlásí, na které nástupiště vlak přijede. Po několika minutách se ozývá: „Rychlík z Českých Budějovic směr Praha hlavní nádraží, přijede na 3. nástupiště druhá kolej.“ Spolu s ostatními scházím ze schodů, procházím podchodem a vystoupáme schodiště na třetí nástupiště. Položím zavazadla na zem, čekáme na vlak. Znovu se ozývá hlášení, tentokrát trochu jinak: „.... vlak přijede na 2. nástupiště.“ „Nééé, to snad ne!“ V tu chvíli toho už mám opravdu dost! Zase bereme zavazadla a přesouváme se na jiné nástupiště. Snad si s námi nebudou hrát na kočku na myš a nebudou nás honit sem a tam! Ne, jsme dobře, vlak se blíží, nedočkavě vyhlížíme až zastaví. Souprava projíždí kolem nás, je poloprázdná, to nám zlepší náladu. Pokolikáté dnes nastupuji do vlaku? Už to nepočítám. Přisedám si k mladé dvojici, chci dát tašky nahoru, ať nezabírají místo ostatním cestujícím. Mladý pán mi pomáhá, jsem ráda. Dávám se s nimi do řeči, jedou z Budějovic, mají dvě hodiny zpoždění. Nikde nejeli náhradní dopravou, jen v jakémsi místě čekali. Projížděli úseky se spadlými stromy, občas strojvedoucí zastavil a stromy odhazoval, na jednom místě pomáhal i tenhle pán. Já je informuji a tom, že jedeme odklonem. „To jedeme přes Rudnou.“ Pán je znalý věci a vykládá celou řadu informací o trati. Jme v dobré náladě, bereme to s nadhledem. Co s tím naděláme? Optimisticky se dívám na hodinky,  mám pořád šanci dostat se dál z Prahy (teď už snad jen do Pardubic). Vlak přibržďuje, zrovna kolem prochází průvodčí: „Hlavně nezastavovat!“ Zaslechla jsem z jejích úst. Netušila jsem, že to je předzvěst další hrozby, ale tady to skutečně bylo jen přibrždění, za chvilku vlak přidává na rychlosti. Stoupáme kamsi vzhůru, potom skutečně zastavíme, ale to je stále OK, jen nás musejí nasměrovat na správnou kolej. S nadějí sledujeme ubíhající čas. Pražáci kvůli metru, ostatní kvůli přípojům. Vlak zastavuje ve stanici Praha Řeporyje. To jsme už opravdu kousek, to klapne. Chvíli stojíme, asi čekáme na nějaký vlak z druhé strany. „To je vlak, který jel před námi,“ povídá pán z protějšího sedadla, „to nevidím dobře! A strojvedoucí se venku baví! To je nějaký problém,“ vyhodnotil pán. Opět další nejistota! A zase nikdo neví co se bude dít! Lidé opět houfně vystupují z vlaku a kdesi za nádražím mizí. Po delším čekání, prochází průvodčí vlak: „Odtud jezdí městská doprava. Jestli vlak pojede nikdo neví. Možná ano, možná za 10 minut, možná vůbec.“ Zase polemika co dál. Vystoupit a pokusit se dopravit na hlavní nádraží po svých? Zůstat ve vlaku s vidinou, že to bude třeba do ráno?" Rozhoduji se pro první variantu, beru zavazadla, vystupuji a jdu za davem. Vesnické, sporadicky osvětlené nádraží, jdu jedinou možnou cestou. U silnice se rozhlížím kudy kam. Na rohu je hospoda a jiní cestující se ptají na cestu. „Ale odtud nic nejezdí!“ dovídají se. „To ne!“ Zase se vkrádá pesimismus! „Přece tady nebudu pobíhat se zavazadly a doufat, že se dostanu do Prahy! Vrátím se do vlaku a z něj mě už nikdo nedostane, jedině v Praze na hlavním nádraží!“ Znova se usazuji ve. Z okna vidím snahu průvodčí dovolat se kamsi, aby ji informovali co se bude dít dál. Začínám se smiřovat s tím, že noc strávím ve vlaku. Z vedlejšího sedadla slyším: „Já se odtud nehnu!“ Další spolucestující se stejným názorem. Dlouhé minuty se nic neděje! Je skoro půlnoc. Už více jak před čtyřmi hodinami jsem měla být v Praze, uvědomuji si, že informace v Berouně byla správná: vlak má 240 minut zpoždění! Ale pozor! Cestující se dávají do pohybu. Pojede ten motorák, rychlík tady zůstane stát! A pak že nevystoupím, zase beru zavazadla, přemístím se do osobáku o očekávám věci příští. Vlak se dává do pohybu a v 0.17 hod. přijíždí na hlavní nádraží v Praze. A další příjemné překvapení, na vedlejší koleji stojí vlak do Košic, který jede přes Pardubice! Hurá, má zpoždění, ale mám šanci dostat se opět blíž k domovu. Zpoždění mírně narůstá, ale po jedné hodině v noci jedu! Martin pro mě přijede do Pardubic a já se po třetí hodině dostávám domů. Konečně!