Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. 10. 2014

Slatinský běh 2014

 

pa049517.jpgKdyž jsem si přečetla plakátek s informací o 1. ročníku Slatinského běhu, hned jsem věděla, že to je akce i pro mě. Rozhodla jsem se: „Budu trénovat a poběžím to!“ - ale: skutek utek. Najednou bylo spousta jiné práce, a tak namísto pohybu sedím u počítače dlouho do večera. „Nemám natrénováno, nemůžu běžet,“ bylo mé rozhodnutí, když jsem odjížděla do Seker a sportovní vybavení zůstalo doma. Že se na běžce půjdu alespoň podívat, bylo samozřejmé, zastavím se na jednotlivých stanovištích a udělám pár fotek, nejvíc u „podlézání hranice“. pa049522.jpgSe synem Martinem a manželem jsme vyjeli na Slatinu, Martin se chtěl podívat do Mähringu, tak to všechno skloubíme dohromady, tak abychom mohli být ve dvě hodiny zpět v třísekerském kostele. Zaparkovali jsme a šli jsme se podívat do prostoru startu a cíle. Pár lidí se tam pohybovalo se startovními čísly. „Kolik vás je?“ ptám se. „Pět,“ zní odpověď. V tu chvíli mám jasno: „Jdu do toho! Musím podpořit myšlenku, která se mi od samého začátku tolik líbí!“ Navíc někdo musí být poslední a mě to vadit nebude. Pro jistotu se ještě ptám na terén, přece jen nechci zničit nebo promočit mé jediné boty, které jsem si vzala s sebou, tepláky jsem na sobě měla, předpokládala jsem, že si budu muset sem tam při focení kleknout ap. pa049535.jpgPřihlašuji se, když už první závodník vybíhá na trať. „To bude ostuda,“ přemítám ještě na startovní čáře, ale to už mě startér vysílá na trať. „Snaž se alespoň na začátku, ať se ti hned všichni nesmějou!“ Běžím pár prvních metrů, ale ouha, povoluje tkanička u bot. „Ještě chvíli vydrž!“ zní povel z hlavy. Přece ji nebudu zavazovat teď, když ještě na mě všichni vidí. V zatáčce za stromy zastavuji, klekám na zem a upravuji botu. Opět hlavou běží myšlenka o ostudě, a že jsem tam lézt neměla. Ale dala jsem se do boje, přece to nevzdám teď pár metrů za startem! Snažím se běžet, zatím to jde - i teď do mírného stoupání. pa049537.jpgSnad nezabloudím, když tady budu tak osamocená, za mnou už nikdo na startu nebyl, nemá mě kdo předběhnout, abych věděla, že běžím správně. Ale trasa je značena dobře, takže v tomhle žádný problém. Další stoupání, to už neběžím, ale jdu. Už jsem v Německu, blíží se konec lesa, vybíhám na asfaltku s širokým rozhledem do krajiny. A vidím před sebou ostatní běžce. To mě uklidňuje, hned je to veselejší pocit, že neběžím úplně sama. A kdyby bylo širší pole závodníků, představovala jsem si, jak by to právě tady bylo krásné – pestrobarevný had běžců. Ale zpět do reality, ty dvě postavy přede mnou jsou také účastníky běhu, ty bys mohla doběhnout, honí se mi hlavou. Postavy se přibližují stále víc, už dostávají konkrétní podobu. Mám žízeň, trochu bych se potřebovala osvěžit, opět přemítám, jestli rozhodnutí běžet tenhle závod bylo správné.pa049543.jpg Odbočujeme ostře vpravo a než doběhneme k další odbočce doprava, své soupeřky jsem dostihla. Maminka s dcerou. Maminka dceru podporuje a motivuje k dalšímu běhu. Poběžím s nimi a doběhneme do cíle společně, probleskne v hlavě myšlenka, ale vítězí sportovní duch, zase kousek popoběhnu. Cesta se otáčí opět k lesu, tam vidím několik postav, blížím se k prvému stanovišti – budu házet granátem, s foťákem tady čeká Martin. Hod granátem mě nikdy nešel, ve škola jsem většinou cíl netrefila a stejné je to dnes, první pokus byl krátký, druhý letěl kdo ví kam, už zbývá jen poslední. Mám radost ze zásahu. Martin má s sebou čaj, tak rychlé osvěžení a pokračuji dál, zpět do Čech a už jsem u další disciplíny u střelby. pa049548.jpgMožnost, že bych střílela ve stoje, nepřipadá v úvahu, lehám si, snažím se vydýchat, mířím, ozvala se plechová rána, ale panáček nespadl. Nechám si vzduchovku dobít, opět mířím – bum – panáčci stále stojí všichni, poslední rána a zásah, mám z toho velikou radost. Teď už bych to do cíle neměla mít daleko, za chvíli vybíhám z lese, odbočuji na silnici a mířím k cíli. Tady na mě čeká poslední disciplína, ta se mi na začátku líbila nejvíc, ale teď když ji mám sama absolvovat a budou na mě mířit pohledy všech přítomných?! Chvíli přemítám, jaký styl mám zvolit – plazení po břiše nebo si mám lehnout na záda a zdolat překážku tak? pa049576.jpgVolím první variantu, na zemi je igelit, neměli bychom se ušpinit, ale nejde se na něm odrazit, vůbec se mi tahle překážka nelíbí. Nějak jsem se na druhou stranu dostala, k cíli to mám pár posledních metrů. Mám to za sebou, velká úleva i radost a snad jsem si velkou ostudu ve svých takřka šedesáti letech neudělala. Občerstvuji se teplým čajem a gulášem, na závěr ještě předání diplomů účastníkům a vyhlášení historicky prvního vítěze. A mé předsevzetí: začnu trénovat, aby to příští rok bylo lepší :-).pa049581.jpg