Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. 4. 2009

Za školkou

Jak jsem byla "za školkou"

Nejedno dítko školou povinné bylo někdy "za školou". Mnohým z nás se stalo, že jsme nechtěli jít do školy, tak jsme do ní prostě nešli. Já jsem šla "za školku".

Bydleli jsme na dohled od školky. Do školky jsem chodila společně s Jitkou, která bydlela kousek od nás, hned vedle školy (dnes tam stojí budova školky). Přišla k nám vždy ráno s její babičkou a společně buď s babičkou Jitky nebo s mojí maminkou jsme šly do školky. Bylo to v létě, po prázninách jsem měla jít do školy. Maminka nás občas poslala samotné, abychom si učily samostatnosti. Většinou stála u vrátek našeho domu, my jsme s Jitkou šly do školky, několikrát jsme se cestou otáčely k mé mamince a mávaly jí. Viděla na celou trasu, kterou jsme měly před sebou. Toho dne nám zamávala jen jednou a zmizela v brance našeho dvorku.

Kousek jsme ušly (asi do míst dnešní hasičské zbrojnice). Jitka říká: "Hele, nejdem do školky". "Tak jo", souhlasila jsem. "Kam půjdem?", ptám se. "Jdem k nám", rozhodla Jitka. Zabočily jsme uličkou ke škole a k Jitce domů. Potichu jsme se vplížily do místnosti, kterou měli vedle chléva. "Co budem dělat?" šeptá Jitka, "Tady nás najdou a dostaneme na zadek." dumá. "Tak víš co, půjdem k naší babičce do Krásnýho" povídám. "Tak jdem", dohodly jsme se. Obezřetně jsme vyšly z domu a vydaly se na cestu do Malého Krásného. Šly jsme zadam, kolem dubu (ti co nepamatují, stál kousek od vodárny). Cesta se klikatila mezi poli, v úvozu voněla mateřídouška. Cesta byla dlouhá asi kilometr, nám trvalo celé dopoledne, než jsme došly do Krásného. Hned když jsme se dostaly za poslední domy Seker,  Jitka říká: "Maruš odpočineme si, mě bolí nožičky". Sedly jsme si na mez a odpočívaly. Ušly jsme dalších 100 metrů a Jitka zase říká: "Já už nemůžu, je to ještě daleko? Mě bolí nožičky". A odpočívaly jsme znovu. Tak jsme odpočívaly několikrát.

Dveře u babičky v Krásném jsme otvíraly, když babička dávala na stůl oběd. "Holky, co tu děláte?", zalomila rukama. "Babi, my jsme se na Vás přišly podívat". "A ví to vaši?", ptá se babička. Začaly jsme kývat hlavama na souhlas, že vědí. "To je nerozum, pustit vás samotné. Tak si pojďte sednout ke stolu, dám vám polívku".  Společně jsme se najedli. S Jitkou jsme si trochu po obědě odpočinuly a už nám babička říká: "Pojďte odvedu vás domů". Šla s námi až k dubu, do vesnice jsme to měly už jen kousek. "Tak běžte, domů už trefíte", rozloučila se s námi babička a poslala nás domů samotné. U Šliků na louce si hrály děti, Jitku zahlédla jejich Božka. "Jitko pojď domů, babička má pro tebe tatranku". Ty Jitka milovala. Přestaly ji bolet nohy a běžela s Božkou pro tatranku. Jak mi později řekla, nejdřív byl výprask, potom tatranka.

Jestli byl výprask i u nás nevím. Možná, naši ani nepostřehli, že jsem nebyla ve školce, mysleli si, že jsem ze školy právě přišla, nevím. Telefon jsme neměli, rodiče byli v práci, tak se možná ani nedozvěděli, že jsem do školky nešla.