Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. 11. 2009

Zazpívej českou písničku

 

14. listopadu 1945 začaly do školy ve Třech Sekerách přicházet první děti českých reemigrantů ze Slezska. Paní učitelka Marie Fischerová nové žáky přivítala. Děti seděly tiše v lavicích, byly plné očekávání nových zážitků. Vždyť i cesta sem, do Tří Seker, byla vzrušující. Dosud nikdy tak daleko nejely. I když jejich domy ve Slezsku byly zničené, vybombardované, vyhořelé, zbourané přece jen to byl domov. I když jejich dětství bylo poznamenané těžkým životem v období války, nedovedly si život v jiném místě představit. Je pravda, že Poláci, kteří se do vsi přistěhovali, se k nim nechovali vstřícně, právě naopak. A i kdyby rodiny českých evangelíků na střelínsku zůstaly, jejich život by se musel změnit. Vždyť toto území připadlo Polsku. Rodiny stály před rozhodnutím: zůstat? Nebo odejít do Německa? Anebo se vrátit do země předků? Těžké zvažování. Velká skupina lidí se rozhodla odjet do Československa. První rodiny přijeli do Tří Seker počátkem listopadu roku 1945. Tři Sekery – Dreihacken – pěkná vesnice, domky jsou ve slušném stavu. Jsou tu ale ještě původní němečtí obyvatelé. Ti se diví, vždyť sem přijeli Němci! Ani dosídlenci nemají dobrý pocit:“Tihle lidé musejí odejít, abychom my tady mohli zůstat?“ První rodiny si zvykají na nový domov. Opravdu to bude nový domov? V uších nových obyvatel zní slova vysídlenců: “Však my se sem vrátíme!“ „Nic naplat, vydali jsme se sem, snad se tady zabydlíme,“ vzdychli reemigranté. „Hlavně děti musejí začít chodit do školy. Už mají zameškáno dost a musejí se taky naučit mluvit dobře česky,“ pomysleli si a 14. listopadu roku 1945 seděly děti ze slezských rodin ve škole. Postupně přibývaly další a další děti, na konci listopadu již byla třída zaplněná.

Učitelka se postupně s dětmi seznamovala. „Představ se nám, řekni jak se jmenuješ,“ ptala se každého nového žáka. „A kde jsi bydlel, než jsi přijel sem do Tří Seker,“ ptala se dál. „Mě říkaj Vilém a vostávali jsme v Husinci.“ „Ne, ne,“ přerušila žáka učitelka. „Nemůžeš používat „mě říkaj,“ ale jmenuji se a nebudeš užívat ani „vostávali sme,“ ale bydleli jsme.“ Snažila se učitelka upozorňovat na chybné výrazy. „Zkus to ještě jednou.“ „Meenuju se Vilém aaa bydleli sme v Husinci,“ soukal pomalu ze sebe kluk. „Zkus to ještě jednou – jmenuji se“. „Jmenuji se,“ opakuje chlapec. „Vilém,“ říká učitelka. „Vilém,“ opakuje kluk. Učitelka: „Bydlel jsem.“ Kluk: „Bydlel jsem.“ ….. Tak se to opakovalo u každého žáka, žádnému se nepodařilo říct větu, aniž by ho učitelka neopravila. „Děti, chodily jste už v Husinci do školy?“ Obrátila se učitelka k dětem s novou otázkou. „Zvedněte ruku, kdo chodil do školy?“ Přihlásilo se několik dětí. Učitelka ukázala na holčičku s dlouhými vlásky spletenými do copu: „Ty jsi chodila do školy? Představ se nám, jak se jmenuješ.“ „Já se menuju Irma. Do školy se chodila tuhle s Gustou,“ ukázala ne dívku, která seděla vedle ní. „ A meli jsme stejnou lajc,“ odříkávala rychle Irma. „Počkej, pomalu, musím tě opravit,“ přerušila Irmu učitelka. „Dávej pozor, to už jsme si vysvětlovali. Nemůžeš říkat menuju, správě je jmenuji se. Zopakuj to správně,“ vyzvala Irmu učitelka. „Nemůžeš také používat jsme meli, ale měli jsme. To je správě. Tady neříkáme lajc, ale lavice. Teď jste děti v Československu, tady se mluví česky. Snažte se mluvit správně spisovně.“ „To nebude snadná práce,“ pomyslela si učitelka „bude to vyžadovat hodně trpělivosti než se naučí mluvit správně česky. Musíme se na to zaměřit.“

„Děti, zkusíme něco z počtů,“ rozhodla se učitelka a opustila český jazyk. „Kdo spočítá: 4+4,“ obrátila se k dětem s početní úlohou. Zvedlo se několik rukou. „Tak třeba ty, ty se jmenuješ Norbert, viď?“ Prstem ukázala na kudrnatého, černovlasého kluka. „Jo“ přitakal chlapec. „Čtyry a čtyry sou vosm,“ spočítal. „Ani tudy cesta nevede,“ pomyslela si učitelka. „Výsledek je správný, ale musíš celý příklad zopakovat správně česky: čtyři a čtyři je osm. Ne čtyry a čtyry sou vosm. Zopakuj: čtyři a čtyři je osm. Nepoužíváme slovo jo, ale ano,“ nutila žáka do správné češtiny. „Děti, znáte nějakou českou písničku? Jestli někdo umí zazpívat českou písničku, dejte ruku nahoru,“ opět změnila učitelka téma. Přihlásila se dívenka s blonďatými vlásky. „Tak zpívej,“ vyzvala ji učitelka. Očekávala, že uslyší nějakou náboženskou píseň. Holčička začala: „Kde domov můj, kde domov můj …..“ Učitelka překvapeně poslouchala. Třídou zněla slova československé hymny.