Požádala jsem učitele Václava Karáska, zda by mi mohl poslat nějakou vzpomínku na třísekerskou školu. Poslal mi obsáhlý dopis, ve kterém vzpomínal na své učitelské začátky v letech  ve Vrbně na Mělnicku, působil tam letech 1942 - 43. Vzpomínal jak byl totálně nasazený v mělnické cukrovaru, poté v továrně s díly pro letadla, v mělnickém přístavu, v továrně v Praze a nakonec v plzeňské Škodovce. Po válce doslat dekret do školy v Milíkově, ale byl povolaný na vojnu. Po návratu z vojny se do Milíkova už nevrátil, protože tam bylo místo učitele obsazené. Odešel tedy do školy na Smrkovci, záhy tam byla škola zrušena a musel se tedy opět stěhovat, tentokrát do Krásného.

Škola Krásné

Moje učitelské místo v Milíkově bylo už samozřejmě obsazené. Dostal jsem se do Smrkovce, ale tam školu úplně zrušili a já jsem dostal od pana okresního školního inspektora dekret na školu v Schöntále – úředně se to jmenovalo Krásné. A tak jsem se znovu stěhoval – tentokrát i s nábytkem a zařízením. Vystřídal jsem tam staršího pana řídícího, který měl namířeno do nějakého většího místa na Sokolovsku. Škola byla sice starší, ale v dobrém stavu, dětí (na jednotřídku!) tam bylo dost – a tak od 1. září 1946 jsem se do toho pustil. Lehké jsem to rozhodně neměl Byl jsem skoro začátečník a na jednotřídce jsem nikdy neučil. A od r. 1942 – 43 jsem vlastně vůbec neučil. A navíc: byly zde děti 1. - 8. postup. ročníku! Uměly špatně česky!! Byly to děti reemigrantů, kteří se sem přistěhovali ze Slezska (to tenkrát patřilo Německu, po válce Polsku). Žáci chodili do německých škol (doma ovšem mluvili česky) a není tedy divu, že při mém výkladu mi někdy nerozuměli – a já musel mluvit německy (naštěstí mi to nedělalo potíže). Překvapilo mne, že ti žáci (a byli už tam i puberťáci!) byli velmi hodní a poslušní, takže s kázní a pořádkem jsem neměl vůbec žádné problémy. Ve škole jsem samozřejmě bydlel – byla stavěná jako trojtřídka, takže místa tam bylo opravdu hodně. Příjemně mne překvapilo, že jsem tam našel i pana cestáře Majera, který se tam s rodinou přestěhoval ze Smrkovce (tam jsem se s ním seznámil – chodil jsem k nim na jídlo). O stravování jsem měl tedy postaráno! Líbilo se mi tam, byl jsem tam spokojený. Brzy potom byla ve Třech Sekerách otevřena – teď nevím, jak to správně pojmenovat: škola 2. stupně – tehdy jsme říkali „měšťanská“. V každém případě mi odešli ti žáci vyšších ročníků a já měl práci snazší.

Ochotníci v Sekerských Chalupách

Pan Majer byl členem místní správní komise (to ještě nebyl MNV - ten se mohl ustavit až při větším počtu obyvatel) – přišli za ním a potom s ním i za mnou lidé ze Sekerských Chalup (to byla malá vesnice asi 2 – 3 km od Krásného). Přišli s prosíkem: chtějí tam zahrát ochotnické divadlo, neví jak do toho, potřebují radu a pomoc. Což o to, pár školních besídek i ochotnických divadel jsem už měl za sebou (a myslím, že dost úspěšných) a tak jsem na to kývnul. Ujednáno – zkoušet se bude u nich a pak se jedno představení zahraje také u nás, v Krásném. Na ty zkoušky jsem nechodil sám – pár krásenských se vždycky svezlo se mnou. Horší byly ty samotné zkoušky. Divadelní hra byla taková slaďounká slátaninka, ale nejhorší byla jiná věc: hlavní představitelé (on a ona) – milenci, byli milenci doopravdy. Což o to, to by mi nevadilo, ale její otec, hrabě (!!) byl s prominutím úplné dřevo! Úlohu sice jakž takž uměl, ale měl strašlivou trému a na jevišti jsem z něj nemohl dostat ani slovo. A už visely plakáty, všichni se těšili, jenom já ne. Udělal jsem aspoň to, že on stál vždy těsně u postranní kulisy a já hned za ním a text jsem mu říkal přímo do ucha. A z budky na něj skoro křičela i nápověda. Moc jsem si oddechl, když to všechno skončilo a my se chystali domů, do Krásného. Ale ouha, ono to ještě vůbec neskončilo: účinkující se odmaskovali, svklékli kostými, muzika spustila a začalo se tančit. Tenkrát v těch Sekerských Chalupách byla malá posádka pohraničníků a ti pochopitelně nemohli na divadelním představení chybět. A samozžejmě ani na té tancovačce. Ta hlavní hrdinka byla mladá, po čertech hezká holka a tak se vojáci kolem ní jenom rojili. To si ovšem nechtěl nechat líbit hlavní hrdina, její opravdový mládenec – co vám mám povídat – byla z toho rvačka jedna radost …

Druhý den ráno, sotva jsem dospal, už mi klepala paní Majerová na okno: „Je zle, hrát se nemůže – včera večer v té rvačce našeho milovníka div nepřizabili!“ Co teď, babo raď! Plakáty visí, všichni se těší, přijde sem ze zvědavosti celý divadelní spolek ze Seker – já to nepřežiju! Honem jdeme se na tu tragedii podívat zblízka. No, naštěstí to zase není tak zlé, ale pod okem má pěkně velkou modřinu! Ale už jsou tu i nápady – honem hodně pudru, ten to snad zakryje a nějaké velké brýle – a večer se hrát bude! Nakonec to všechno dobře dopadlo – milovnický páreček se k sobě slastně tulil, hrabě šel „do sebe“ - kupodivu tu svou trému (on totiž v životě divadlo nehrál) si včera odbyl, lidem se to líbilo, tleskali. Já mám dojem, že i ti ze Seker (čekali naši pěknou ostudu) šli také trochu do sebe a nakonec mi i pogratulovali …. Co bylo dál, to už nevím – jen si myslím, že i ti herci ze Sekerských Chalup se hodně dlouho do něčeho podobného nepustili.

Škola ve Třech Sekerách

V tom Krásném jsem už dlouho nezůstal – získal jsem si aprobaci učit na 2. stupni český jazyk, zeměpis a dějepis a školský odbor ONV Mar. Lázně mne přeložil do Třech Seker. Pár týdnů jsem ještě bydlel v Krásném s mým nástupcem Rudou (na příjmení se už nepamatuji) – do Seker jsem docházel (jen asi 2 kilometry) – a pak jsem se tam odstěhoval. Na jídlo jsem chodil do hospody, bydlel jsem ve škole a docela se mi tam líbilo. Tehdy jsem tam byl na 2. stupni jediný učitel s aprobací a tak mi to „hodili na krk“. Abyste rozuměla: „moje“ škola měla 3 třídy – žáků nebylo mnoho, ale ta škola vlastně nebyla moje!! Byla to expozitura mariánskolázeňské školy 2. stupně a její ředitel byl i ředitelem v Sekerách. Ovšem v jeho nepřítomnosti se musel o Sekery někdo starat – a to jsem byl já! Pan ředitel tam asi tak jednou měsíčně přijel, pozeptal se, co je nového, poradil, potěšil – a hned příštím autobusem do Mariánek. Tenhleten stav netrval dlouho (naštěstí!). Paní řídící Mařenka Fischerová se do toho pustila s tím, že dělám práci zadarmo a o ty 3 sekerské třídy se zvýšil panu řediteli jeho ředitelský přídavek – bez práce! Pan inspektor to uznal a já jsem povýšil – byl jsem ředitelem školy sice malé, ale přece jen. Byli jsme tam samí mladí učitelé. Budova nebyla velká a tak jsme s paní řídící (vlastně také ředitelkou) měli společnou ředitelnu. Z Milíkova tam přišel Václav Budil, odněkud od Hořovic tam přišla Jarka Vítková, dále tam byla Růženka Lapková a profesor Zdeněk Škrdlant (v té době si tu profesuru dodělával a protože tehdy byl nedostatek učitelů, přijali ho tam – a už tam zůstal, tam se i oženil). Na 1. stupni učila paní řídící a Bohouš Lisý. Byl o 1 rok starší než já, ženatý a dělal předsedu MNV.

Ochotníci ve Třech Sekerách

No byli jsme všichni mladí, veselí, nic nám vlastně nechybělo a hned jak škola skončila, už jsme se domlouvali, jak prožijeme večer. Pravda v Sekerách těch příležitostí moc nebylo, ale obyčejně jsme se scházeli ve vile paní řídící (její manžel byl celníkem – v Sekerách byla celá celnická stanice) – ona byla z nás nejstarší. Vždycky jsme nějakou tu legrácku vymysleli a královsky se pobavili. Jarka začala „kamarádit“ s Rudou, který za ní běhal z Krásného (potom se vzali). No a mne získala paní řídící do toho jejich divadelního spolku. Ona ho vedla, režírovala, ale sama nehrála. Spolek nebyl veliký, ale byl dobrý. Pracoval v něm tajemník MNV Mildner, paní Dusbabová (měli v Sekerách obchod, její manžel měl malé nákladní auto) dále Bohouš Lisý, paní Mánková (tím jménem si nejsem docela jistý) a já. My jsme byli takový kádr – hráli jsme hlavní role (na ty roličky se vždycky někdo našel). A náš repertoár? Začali jsme sice s klasikou (v Jiráskově Vojnarce jsem s nimi hrál prvně) – ale tehdy po válce byla v kurzu západnická dramata a tak jsme se zaměřili trochu na Arthura Müllera – pokud si vzpomínám, moc se nám podařila hra Všichni moji synové (tu jsme pak reprizovali v „kamenném“ divadle v Mariánkách) a Inspektor se vrací. Úřadům se to moc nelíbilo (bylo to po Únoru) a tak při jedné oslavě VŘSR, abychom uspokojili (nějakého Lenina jsme dávat nechtěli) – nacvičili jsme veselohru Volá vás Tajmyr! Dopadlo to dobře, ale byly zde i další požadavky – a tak jsme do toho „kousli“ a začali nacvičovat takovou agitku pro zakládání JZD. Na tyto věci se tehdy kladl velký důraz. Našim hercům se to nelíbilo a tak jsme to nacvičovali s učiteli ze Tří Seker, Velké Hleďsebe a Drmoulu. Já jsem tam měl s tou drmoulskou kolegyní milovnickou roli, ale přihlásil se i pan inspektor – že bude taky jako hrát! A pochopitelně dostal mou milovnickou roli – já jsem odstrouhal. Což o to, jako herec nebyl špatný, ale jako dobrý čtyřicátník a trošku „při těle“ se k té asi tak dvacetileté drmoulské učitelce moc nehodil. Co jsem mohl dělat! Ale nakonec mi to bylo jedno“ přišel červen 1950 a já už měl v kapse dekret na školu v Letinech, na našem okresu! A stejně pokud si vzpomínám, nakonec se ta agitka nehrála.

30. června 1950 jsem to ve Třech Sekerách zabalil, můj plzeňský strýček mne odstěhoval – a já byl doma, doma! Na Sekery jsem hodně vzpomínal – třebas jsem tam byl jen asi 2 roky.

                                                                                                                         Václav Karásek