Jdi na obsah Jdi na menu
 


14. 5. 2009

Vzpomínky učitele Karáska

Požádala jsem učitele Václava Karáska, zda by mi mohl poslat nějakou vzpomínku na třísekerskou školu. Poslal mi obsáhlý dopis, ve kterém vzpomínal na své učitelské začátky v letech  ve Vrbně na Mělnicku, působil tam letech 1942 - 43. Vzpomínal jak byl totálně nasazený v mělnické cukrovaru, poté v továrně s díly pro letadla, v mělnickém přístavu, v továrně v Praze a nakonec v plzeňské Škodovce. Po válce doslat dekret do školy v Milíkově, ale byl povolaný na vojnu. Po návratu z vojny se do Milíkova už nevrátil, protože tam bylo místo učitele obsazené. Odešel tedy do školy na Smrkovci, záhy tam byla škola zrušena a musel se tedy opět stěhovat, tentokrát do Krásného.

Škola Krásné

Moje učitelské místo v Milíkově bylo už samozřejmě obsazené. Dostal jsem se do Smrkovce, ale tam školu úplně zrušili a já jsem dostal od pana okresního školního inspektora dekret na školu v Schöntále – úředně se to jmenovalo Krásné. A tak jsem se znovu stěhoval – tentokrát i s nábytkem a zařízením. Vystřídal jsem tam staršího pana řídícího, který měl namířeno do nějakého většího místa na Sokolovsku. Škola byla sice starší, ale v dobrém stavu, dětí (na jednotřídku!) tam bylo dost – a tak od 1. září 1946 jsem se do toho pustil. Lehké jsem to rozhodně neměl Byl jsem skoro začátečník a na jednotřídce jsem nikdy neučil. A od r. 1942 – 43 jsem vlastně vůbec neučil. A navíc: byly zde děti 1. - 8. postup. ročníku! Uměly špatně česky!! Byly to děti reemigrantů, kteří se sem přistěhovali ze Slezska (to tenkrát patřilo Německu, po válce Polsku). Žáci chodili do německých škol (doma ovšem mluvili česky) a není tedy divu, že při mém výkladu mi někdy nerozuměli – a já musel mluvit německy (naštěstí mi to nedělalo potíže). Překvapilo mne, že ti žáci (a byli už tam i puberťáci!) byli velmi hodní a poslušní, takže s kázní a pořádkem jsem neměl vůbec žádné problémy. Ve škole jsem samozřejmě bydlel – byla stavěná jako trojtřídka, takže místa tam bylo opravdu hodně. Příjemně mne překvapilo, že jsem tam našel i pana cestáře Majera, který se tam s rodinou přestěhoval ze Smrkovce (tam jsem se s ním seznámil – chodil jsem k nim na jídlo). O stravování jsem měl tedy postaráno! Líbilo se mi tam, byl jsem tam spokojený. Brzy potom byla ve Třech Sekerách otevřena – teď nevím, jak to správně pojmenovat: škola 2. stupně – tehdy jsme říkali „měšťanská“. V každém případě mi odešli ti žáci vyšších ročníků a já měl práci snazší.

 

Ochotníci v Sekerských Chalupách

Pan Majer byl členem místní správní komise (to ještě nebyl MNV - ten se mohl ustavit až při větším počtu obyvatel) – přišli za ním a potom s ním i za mnou lidé ze Sekerských Chalup (to byla malá vesnice asi 2 – 3 km od Krásného). Přišli s prosíkem: chtějí tam zahrát ochotnické divadlo, neví jak do toho, potřebují radu a pomoc. Což o to, pár školních besídek i ochotnických divadel jsem už měl za sebou (a myslím, že dost úspěšných) a tak jsem na to kývnul. Ujednáno – zkoušet se bude u nich a pak se jedno představení zahraje také u nás, v Krásném. Na ty zkoušky jsem nechodil sám – pár krásenských se vždycky svezlo se mnou. Horší byly ty samotné zkoušky. Divadelní hra byla taková slaďounká slátaninka, ale nejhorší byla jiná věc: hlavní představitelé (on a ona) – milenci, byli milenci doopravdy. Což o to, to by mi nevadilo, ale její otec, hrabě (!!) byl s prominutím úplné dřevo! Úlohu sice jakž takž uměl, ale měl strašlivou trému a na jevišti jsem z něj nemohl dostat ani slovo. A už visely plakáty, všichni se těšili, jenom já ne. Udělal jsem aspoň to, že on stál vždy těsně u postranní kulisy a já hned za ním a text jsem mu říkal přímo do ucha. A z budky na něj skoro křičela i nápověda. Moc jsem si oddechl, když to všechno skončilo a my se chystali domů, do Krásného. Ale ouha, ono to ještě vůbec neskončilo: účinkující se odmaskovali, svklékli kostými, muzika spustila a začalo se tančit. Tenkrát v těch Sekerských Chalupách byla malá posádka pohraničníků a ti pochopitelně nemohli na divadelním představení chybět. A samozžejmě ani na té tancovačce. Ta hlavní hrdinka byla mladá, po čertech hezká holka a tak se vojáci kolem ní jenom rojili. To si ovšem nechtěl nechat líbit hlavní hrdina, její opravdový mládenec – co vám mám povídat – byla z toho rvačka jedna radost …

Druhý den ráno, sotva jsem dospal, už mi klepala paní Majerová na okno: „Je zle, hrát se nemůže – včera večer v té rvačce našeho milovníka div nepřizabili!“ Co teď, babo raď! Plakáty visí, všichni se těší, přijde sem ze zvědavosti celý divadelní spolek ze Seker – já to nepřežiju! Honem jdeme se na tu tragedii podívat zblízka. No, naštěstí to zase není tak zlé, ale pod okem má pěkně velkou modřinu! Ale už jsou tu i nápady – honem hodně pudru, ten to snad zakryje a nějaké velké brýle – a večer se hrát bude! Nakonec to všechno dobře dopadlo – milovnický páreček se k sobě slastně tulil, hrabě šel „do sebe“ - kupodivu tu svou trému (on totiž v životě divadlo nehrál) si včera odbyl, lidem se to líbilo, tleskali. Já mám dojem, že i ti ze Seker (čekali naši pěknou ostudu) šli také trochu do sebe a nakonec mi i pogratulovali …. Co bylo dál, to už nevím – jen si myslím, že i ti herci ze Sekerských Chalup se hodně dlouho do něčeho podobného nepustili.

 

Škola ve Třech Sekerách

V tom Krásném jsem už dlouho nezůstal – získal jsem si aprobaci učit na 2. stupni český jazyk, zeměpis a dějepis a školský odbor ONV Mar. Lázně mne přeložil do Třech Seker. Pár týdnů jsem ještě bydlel v Krásném s mým nástupcem Rudou (na příjmení se už nepamatuji) – do Seker jsem docházel (jen asi 2 kilometry) – a pak jsem se tam odstěhoval. Na jídlo jsem chodil do hospody, bydlel jsem ve škole a docela se mi tam líbilo. Tehdy jsem tam byl na 2. stupni jediný učitel s aprobací a tak mi to „hodili na krk“. Abyste rozuměla: „moje“ škola měla 3 třídy – žáků nebylo mnoho, ale ta škola vlastně nebyla moje!! Byla to expozitura mariánskolázeňské školy 2. stupně a její ředitel byl i ředitelem v Sekerách. Ovšem v jeho nepřítomnosti se musel o Sekery někdo starat – a to jsem byl já! Pan ředitel tam asi tak jednou měsíčně přijel, pozeptal se, co je nového, poradil, potěšil – a hned příštím autobusem do Mariánek. Tenhleten stav netrval dlouho (naštěstí!). Paní řídící Mařenka Fischerová se do toho pustila s tím, že dělám práci zadarmo a o ty 3 sekerské třídy se zvýšil panu řediteli jeho ředitelský přídavek – bez práce! Pan inspektor to uznal a já jsem povýšil – byl jsem ředitelem školy sice malé, ale přece jen. Byli jsme tam samí mladí učitelé. Budova nebyla velká a tak jsme s paní řídící (vlastně také ředitelkou) měli společnou ředitelnu. Z Milíkova tam přišel Václav Budil, odněkud od Hořovic tam přišla Jarka Vítková, dále tam byla Růženka Lapková a profesor Zdeněk Škrdlant (v té době si tu profesuru dodělával a protože tehdy byl nedostatek učitelů, přijali ho tam – a už tam zůstal, tam se i oženil). Na 1. stupni učila paní řídící a Bohouš Lisý. Byl o 1 rok starší než já, ženatý a dělal předsedu MNV.

Ochotníci ve Třech Sekerách

No byli jsme všichni mladí, veselí, nic nám vlastně nechybělo a hned jak škola skončila, už jsme se domlouvali, jak prožijeme večer. Pravda v Sekerách těch příležitostí moc nebylo, ale obyčejně jsme se scházeli ve vile paní řídící (její manžel byl celníkem – v Sekerách byla celá celnická stanice) – ona byla z nás nejstarší. Vždycky jsme nějakou tu legrácku vymysleli a královsky se pobavili. Jarka začala „kamarádit“ s Rudou, který za ní běhal z Krásného (potom se vzali). No a mne získala paní řídící do toho jejich divadelního spolku. Ona ho vedla, režírovala, ale sama nehrála. Spolek nebyl veliký, ale byl dobrý. Pracoval v něm tajemník MNV Mildner, paní Dusbabová (měli v Sekerách obchod, její manžel měl malé nákladní auto) dále Bohouš Lisý, paní Mánková (tím jménem si nejsem docela jistý) a já. My jsme byli takový kádr – hráli jsme hlavní role (na ty roličky se vždycky někdo našel). A náš repertoár? Začali jsme sice s klasikou (v Jiráskově Vojnarce jsem s nimi hrál prvně) – ale tehdy po válce byla v kurzu západnická dramata a tak jsme se zaměřili trochu na Arthura Müllera – pokud si vzpomínám, moc se nám podařila hra Všichni moji synové (tu jsme pak reprizovali v „kamenném“ divadle v Mariánkách) a Inspektor se vrací. Úřadům se to moc nelíbilo (bylo to po Únoru) a tak při jedné oslavě VŘSR, abychom uspokojili (nějakého Lenina jsme dávat nechtěli) – nacvičili jsme veselohru Volá vás Tajmyr! Dopadlo to dobře, ale byly zde i další požadavky – a tak jsme do toho „kousli“ a začali nacvičovat takovou agitku pro zakládání JZD. Na tyto věci se tehdy kladl velký důraz. Našim hercům se to nelíbilo a tak jsme to nacvičovali s učiteli ze Tří Seker, Velké Hleďsebe a Drmoulu. Já jsem tam měl s tou drmoulskou kolegyní milovnickou roli, ale přihlásil se i pan inspektor – že bude taky jako hrát! A pochopitelně dostal mou milovnickou roli – já jsem odstrouhal. Což o to, jako herec nebyl špatný, ale jako dobrý čtyřicátník a trošku „při těle“ se k té asi tak dvacetileté drmoulské učitelce moc nehodil. Co jsem mohl dělat! Ale nakonec mi to bylo jedno“ přišel červen 1950 a já už měl v kapse dekret na školu v Letinech, na našem okresu! A stejně pokud si vzpomínám, nakonec se ta agitka nehrála.

30. června 1950 jsem to ve Třech Sekerách zabalil, můj plzeňský strýček mne odstěhoval – a já byl doma, doma! Na Sekery jsem hodně vzpomínal – třebas jsem tam byl jen asi 2 roky.

                                                                                                                         Václav Karásek